Kmotra liška & Sultán Tyrl

Onehdy jsem měl vynikající nápad: shlédnout všechny listopadové premiéry a pak zde o nich referovat. Viděl jsem jednu, a už to mi stačilo k poznání, že bych nejen vyhodil spoustu peněz, ale taky že bych se z toho musel zbláznit. Asi nebyla dobrá volba jít na film reprezentující žánr, kterýmu (jak se ukázalo) vůbec nerozumím. 30 dní dlouhá noc - upírský horror. Promiň, bratře, ale byla to donebevolající hovadina. Nechal jsem se zlákat dobrými recenzemi (výtvarná složka, industriální hudba, atmosféra... kecy), ale to mi nedošlo, že je asi psali lidi, co chtěli bejt celý dětství upírem, ale nepoštěstilo se jim. Nejenže jsem se nebál, ale ještě navíc jsem se nudil. (Dobře, občas jsem se leknul.) V takových chvílích jsem uvažoval o logice děje a shledal ji nevalnou. Městečko za polárním kruhem přepadnou za polární noci upíři. Chm. Ještě si libujou (v upírštině): "Sem jsme měli přijít už dávno." Aha. To jako nevěděli, že lidi bydlej za polárním kruhem odjakživa? Nebo jim přestali ...

Před pár dny jsem absolvoval třídní sraz. Po nevímkolika letech od maturity. Čekal jsem trochu panoptikální zážitek, rozpaky ze setkání se skoro už cizími lidmi, nikam nevedoucí řeči, opilost a morální kocovinu. Všeho se mi také po zásluze dostalo. Některé své staré spolužáky jsem chvíli nemohl poznat - bizarní zážitek. S několika jsem stačil prohodit pár vět, často méně vět než piv, které jsem do sebe nalil (sedum). S některými ani to. Jak se ukázalo, všichni jsme víceméně dospělí a víceméně úctyhodní, ale podíváme se na sebe a vidíme, jak pod povadlými ksichty prosvítá někdejší jelimánkovství (aspoň já to viděl!)... Pak není divu, že i na mě se ze zrcadla šklebí už dvacet let stejný mladík (a že svůj rostoucí cemr spatřím názorně až konfrontován s přifouklými spolužáky). K čemu ten večer byl? Bývalý kamarád, kterého jsem tak trochu očekával, se neukázal - takže jsem se konečně rozloučil s představou, že se po deseti (?) letech cosi může vrátit do starých kolejí. A druhá věc - roky js...

Tak tady je slíbené pokračování záznamu, kterej by snad mít pokračování ani neměl, protože - psán v polobezvědomí na vlnách alfa (nebo jak se jim říká) v půlce noční směny - nějak postrádal šmrnc. Ale cestovní grotesky pokračovaly, takže se nedá nic dělat... Tentokrát jsem dostala ve vlaku nabídku k sňatku, takže pokud Sultán Tyrl splní svoje výhrůžky a do naší domácnosti kromě naprosto úděsnýho křiváka přibudou ještě koně, mám v záloze náhradního manžela. Ne že by to bylo ideální řešení, jelikož ani můj železniční nápadník nebyl žádným výkvětem vkusu (bomber atd.), ale zkusit by se to dalo:-) Takže tento poněkud podroušený mladík mi stačil během několika málo zastávek opakovaně vyznat vroucí lásku, pochválil mi všechny možný části těla, zjišťoval, jestli si holím nohy a nekoušu nehty (holky z chlupatejma nohama jsou podle něj všechny z Ústí nad Labem, a to prý není oč stát), perlustroval mě stran všech možných inzertních kategorií (výška, váha, vzdělání...). Hádal mi 20 let, ale to bo...

Koupil jsem si křivák. Říkal jsem si, že snad ještě není pozdě, a kdy když ne teď, že. (Snad to není příznak krize středního věku... Takový Vlastimil Tlustý to udělal taky, ale měl v kasičce i na Harleye. Nejsem si jistej, jestli při tom vypadal jako menší blbec než já.) Já jsem koupí křiváku navíc zasponzoroval svobodnou matku, takže! Je těžkej, odřenej, HUSTEJ. S jistým úsilím se mi vybavily dvě tři místa / příležitosti, kam si ho bez uzardění vezmu. Ale co, křivák je věc, která by prostě v domácnosti neměla chybět - něco jako stereo, lednička, bičík, Rabelais, Swordfishtrombones od Toma Waitse a vývrtky. Křivák je artefakt! Dostali jsme grafiku, pořídili jsme si olejomalbu, koupili jsme křivák. Jasná věc. Moje žena to bohužel vidí jinak. Jsem realista a znám svou ženu; tušil jsem, že se mi vysměje. Vysmála; a přidala několik pozoruhodných myšlenek, jak by s mým křivákem naložila, kdyby měla volnou ruku. Nemá. O tom, že bych si pořídil ještě koně, už jsem promluvil jen žertem. Naštěs...

Je sice hluboká noc, venku ještě pořád nesněží a já jsem v podivném pracovně-nočním transu, ale i tak mi to docvaklo. Jediný pořádný zážitky posledních dní vznikly na cestě - na cestě do práce a z práce, na cestě z města a do města. Když sedím, jsem inertní, když chodím, absurdní dramata se mi lepí na paty. Dějství první: ztracený loupák. V pátek jsem v téměř bezvládném stavu po šesté ráno dobloumala na tramvaj a cestou jsem si v pekařství koupila velmi vábný plněný loupák k snídani. Těšila jsem se na něj. Pak jsem si v práci udělala kafe a po několikerém prohledání batohu zjistila, že loupák je fuč. Kam mohl zmizet? Nejdřív jsem přemýšlela, kdo mi ho ukradl nebo kde jsem ho ztratila. Pak jsem začala pochybovat o zdravém rozumu a už jsem si ani nebyla jistá, jestli jsem si ho v tom ranním polospánku vůbec koupila. O snídaňovém traumatu jsem pak napsala po ICQ svému chápavému muži. A ten to rozsekl. Napsal mi, že na náměstí ráno viděl, jak se jakýsi bezprizorný loupák povaluje na lavič...