Kmotra liška & Sultán Tyrl

Jestli bychom si na ty záznamy neměli někoho najmout. Liška už se bojí, že nám zrušej blog, a to by samozřejmě kvůli jednomu "pravidelnému čtenáři" bylo škoda. Tak co třeba náš sametový listopad? Já totiž byl na Národní, já jsem prosím zažil brutalitu policie a solidaritu protestujících, i sjednocení národa na Letné aji na Václaváku. A jako většina jsem to zažil jaksi omylem, že jsem se svezl s procesem, který rozpoutali jiní. Pokud si vzpomínám, na konci osmdesátých jsem věděl o politice prd, protože to stejně nikoho nezajímalo, že, akorát to, že nám vládnou geronti, co vydávaj nečitelný noviny a promenujou se v televizních novinách, na který se nedá koukat. Že to někdy bylo jinak, a že jsou lidi, kterým to vadí tak, že jdou do konfrontace, to jsem asi vůbec netušil, telátko bóží. Jednou se pravda otec zmínil, že nás v osmašedesátým obsadili Rusové, ale nevyptával jsem se, a že jsme spolu už tehdy nežili, nic dalšího jsem se nedozvěděl, protože se o tom u nás doma prostě nem...

Přestala se nás dotýkat politická situace. Co je nám do našich milých vyvolených zástupců a jejich šaškáren ve sněmu. Co je nám do trucování toho postaršího hošana na Hradě, co se neumí ani podepsat, když se mu řekne. My, jako naše rodina, my už jsme totiž dávno v Evropě, a bez Lisabonu. Máme to statisticky podložené. Dočtli jsme se, že Češi spotřebují za rok asi 25 litrů vína na hlavu - což je hluboko pod průměrem EU, kde se začíná na pětatřiceti. Přátelé! NAŠE rodina se svou průtočností, již odhaduji na nějakých 50 litrů na (moji) hlavu, je v Evropě již dávno vinnou velmocí a na české pivopije činí posměšné posunky! Freude schöner Götterfunken, Tochter aus Elysium!

Dočetl jsem se, že po Číně se šíří zaručená zpráva, že kdesi ve skandinávských pralesích existuje město, ve kterém žije 25 000 blond lesbiček. Chlapi tam nesmí, a ty holky tam žijou už dvě století. Na zeměkouli existují různé kultury, vyvíjely se v odlišných geografických a klimatických podmínkách, prodělaly různou historii, dobraly se odlišných náboženství a filosofií, vyvinuly si rozličná písma a jazyky. Tak mě napadlo, jestli třeba taky každá kultura dospěla ke specifické kolektivní sexuální fantazii. Malí černovlasí falokratický Číňani podvědomě sní o lesbických valkýrách, bílý angloamerický muž o nedospělých povolných Thajkách. A tak. Postkomunističtí Středoevropani... Středoevropani jsou ztracený, Sředoevropani nemají kolektivní sexuální fantazii, protože mají telku. Toť jejich sexuální partner, to s ním tráví něžné, avšak nikoli vášnivé večery, za kterých slastně přijímají od telky každý projev milostné přízně, i kdyby jím měla být reklama prsící se nějakou jakoby vědeckou kokot...

Vidíte sami. Úpadek. Bloggerská produktivita nula. A co teprve, kdybyste viděli i nevirtuální neproduktivitu. Na mateřský si připadám jako bych měla dva roky prázdnin - čas ztrácí hodnotu, dny v týdnu by se všechny mohly jmenovat stejně. Můžu bejt ráda, že Sultán koupil televizi, to je můj maják v moři. Když z bedny večer čumí Pohlreich, je tu úterý. Mistr Kraus - vida, a už máme pátek. Když se na stánku objeví Reflex, nadešel čtvrtek. A když je všude zavříno, došlo nejspíš na neděli. Můj den má předem daný program. Jsem na tom skoro jako hrdina filmu Jak na věc. Snídaně: dvě jednotky. Nákup: tři jednotky. Oběd. Procházka. Za normálních okolností bych si užívala leháro (ano, flákám se), ale jelikož mi chybí kontrast pravidelného zaměstnání, ani to mi není přáno. Na stereotyp si stěžuju jenom Sultánovi, ten má funkci chápavého muže, jinak se snažím budit dojem spokojené matky. A to se mi daří. Jsem spokojená, jsem spokojená, jsem spokojená. A udržuju naši ledničku plnou. Ještě jsem se n...

My jsme hrozně kultůrní rodina. (I dítě už plynně pojídá kulturní přílohy českých deníků.) Dychtivě sledujeme práci dělníků na poli každodenního zpravodajství o bohatém kultůrním životě v naší vlasti, ano i rozsáhlejší reportáže, eseje a pojednání prolétáme. Literatura, hudba, výtvarná scéna. Výtvarná scéna ovšem Sultána mate, zvlášť když kolikrát výtvarnící ani nic moc nevytvářejí, zejména ne třeba nějaký ty artefakty, že jo. Pravidelně tedy stojí ve zmatku třeba nad Chalupeckého cenou. Nevyhrála to loni nějaká slečna, která vystavila malůvky svojí tety nebo babičky? A co ta holka, co nutí lidi lezt přes umělý ploty... nebo ta, jak se v dospělém věku vrací do školy a dělá velký haló z toho, že si při tom připadá divně... a co ten chlapík, co nutí cizí lidi napodobovat něčí rukopis, nebo je nechá nastoupit do telefonní budky a tam jim po drátě z vedlejší budky předčítá svoje povídky... anebo ta holka, co celej tejden nebo měsíc nebo tak chodila po Praze a schválně mlčela (všechny tim d...

Narazil jsem na naprosto fascinující knihu (to už se mi fakt dlouho nestalo jako), jmenuje se to Soustružníci lidských duší a je to o tom, jak komouši v 50. letech vyřazovali z knihoven nežádoucí knížky. Podstatnou část tvoří seznam těch vyřazených titulů, asi 8 tisíc (titulů, ne svazků!) v první vlně. Vždycky je u toho "zdůvodnění"; používalo se asi deset kritérií, který se daly nacpat na všechno: naturalismus, ruralismus, exotismus, úniková literatura, existencialismus, snobismus, pornografie, už ani nevim co všechno. "Úniková literatura" jsou humoristický knížky. Je na tom moc pěkně vidět, že celá komunistická revoluce byla mimo jiné (nebo především?) vzpourou blbců proti vzdělaným, a že blbcům musel zrovna s tímhle pomáhat někdo aspoň trochu sečtělej, protože "lid" o většině těch knížek nemoh vědět (a jiný by si zase s chutí přečet). No ale o relativně inteligentní lidi, který se začnou chovat jako hovada, jakmile se dostanou k moci, nemá nouzi žádná d...

Dneska se stalo něco, co mě přimělo zrekapitulovat svůj motoristický život; paralela s Liščiným rekapitulačním zápisem je náhodná. Takže co bychom tu měli: opakované překročení rychlosti na dálnici, jeden mikrospánek na dálnici, jedno zahučení do škarpy na sjezdu z dálnice. Nacouvání do cizího auta při parkování dvakrát: podruhé jsem dotyčnému odlomil espézetku a zanechal vzkaz (!). Opření se o cizí auto při parkování jednou (oplastovaná dodávka, takže jsem to odřel jen sobě). Otření se o zídku při podélném parkování, jednou, odřeniny na voze dosud patrné. Nesčetné blbé řazení nepočítám. A přituhuje: píchnutý kolo kovovým přípravkem o průměru tak půl centimetru a délce 15-20 cm. Nikdo mi nevymluví, že to nebylo narafičený schválně (zapříčený v dlažbě na náměstí v Kouřimi), protože něco takovýho se vám - ležíc - přece do gumy nezapíchne? Následná správka za pomoci dohušťovací sady, dojezd do Červených Peček (kovová tyčka v gumě celou cestu buší do vnitřku kola, výsledný efekt je slyšite...