Kmotra liška & Sultán Tyrl

V sobotu byl v Belgii státní svátek. Taková jejich verze dne nezávislosti neboli český 28. říjen. To, co se dělo v centru Bruselu, ale dalece překročilo meze mojí (nikterak malý, doufám) představivosti. Belgičani totiž nepovažují svátek jen za delší den volna, jako Češi, ale doopravdy ho slaví a jak! V centru města jich bylo skoro 200.000, jak promptně spočítali novináři a podle toho to vypadalo. Moře stánků s národními reklamními přeměty, vojenský přehlídky, na nebi tryskáče, v královským parku tisíce piknikujících patriotů, maršpárady s králem i bez něj, narvaný metro a všude radostná atmosféra smíchaná s pachem připálených hranolků. Některýma ulicema se skoro nedalo projít a vlastenecký duch vládl městem. Lidi chodili oblečení v národních barvách, auta ozdobili trikolórama, na balkony pověsili vlajky (v hustotě rovnající se někdejší normalizační výzdobě sovětskejma vlajkama na VŘSR). Nelekli se ani vyložený extravagance - děti, seriózní muži i důchodci promenádovali v sobotu s obro...

Tak jsem si myslela, že blog začne kvůli nedostatku podnětů pomalu odumírat. Bláhově jsem měla za to, že už mě tady nemůže nic moc překvapit, že Belgie je prostě země jako každá jiná - a tohle rouhání se jednoho dne obrátilo proti mě. Jelikož životu vládne smysl pro (někdy značně perverzní) symetrii, končím tady v podstatě tak, jak jsem začala. V lednu jsem se tři týdny pokoušela desítkou telefonátů zprovoznit připojení na internet, ale teprve teď provozovatelé zdejších služeb ukázali drápky. V pátek jsem v časném odpoledni šla v dobré náladě z práce domů, přede mnou víkend bez deště, nový Harry Potter, rozlučkový večírek a další radostné záležitosti. Na dveřích bytu jsem ovšem našla ručně psaný vzkaz "Don´t use water (lake)" a pod ním telefonní čslo. Nic zlého netuše jsem si říkala, že nějaký soused předělává linku nebo montuje nový umyvadlo, a tak vypnul vodu. Náladu mi to nezkazilo. Když jsem kohoutek vyzkoušela, voda opravdu netekla - nemilé, ale žádná katastrofa. Pak jse...

Po půlroce v Bruselu se můj pobyt nachyluje. Podnikli jsme v sobotu secesní okruh po jižní části Bruselu a já se konečně tímto (o)kruhem vrátil na místo, o kterém jsem psal v jednom z prvních svých příspěvků - do paláce Horta. Nebyla tam kupodivu fronta jako posledně (najednou tam totiž pouštějí jen 45 lidí), takže jsme si mohli od sklepa po podkroví projít (liška už podruhé) dům, který architekt Horta navrhl sám pro sebe. Nejsem si jistý, jestli jsem kdy měl možnost vidět dům, který si nějaký architekt navrhl jen pro sebe, pro svoji rodinu, kde realizoval svoje představy o dokonalém bydlení. Mistr Horta nenechal nic náhodě - navrhl i vnitřní zařízení, každou kliku a pant na skříni, každý kování, zábradlí, zrcadlo, výmalbu, ornament, koberec a vůbec. Středem domu vede schodiště se skleněnou střechou, světlo je pod střechou znásobeno zrcadly obrácenými proti sobě a opakujícími ladné ornamenty do nekonečna. Snad ani dva pokoje nemají podlahu ve stejné úrovni, bylo nad moje síly představi...

Udělaly jsme si se ségrou pěknou neděli a poplenily několik bruselských muzeálních restů. Já jsem sice ještě na konci víkendu vypadala po probdělý páteční noci jako zvadlá kopretina, ale to nás nezastavilo - prostě jsme jen jako důchodkyně poctivě odpočívaly na každý příhodný lavičce. Muzejní okruh jsme zahájily mezi zaprášenejma vitrínama ve vojenským muzeu. Zaujaly mě především tanky z první světový války a taky figuríny tu s potměšilým, tu velmi smutným výrazem, na kterých visely nejrůznější uniformy a polní výstroj. Nejsem žádnej militaristickej fanda, ale třeba takový ruský vojenský čepice mě svou absolutní mimozemskostí vyloženě zaujaly. Eště že už mě kolega poučil jak poznám podle hvězd plukovníka:-), takže jsem se tam necítila jako úplnej trotl, ale jen jako poloviční. Od šavlí a ručnic jsme rychle zmizely směr muzeum Victora Horty. Slavný secesní architekt, který žil a navrhoval v Bruselu si postavil ve čtvrti Ixelles vlastní dům, který se do dneška zachoval prakticky v původn...

Halelujá! Sice už sedím na stejným místě 23. hodinu, venku zase svítá, ale vyhlídka pyžama je čím dál blíž. K dramatickému rozuzlení došlo ve 4.30. Novináři vymnuli z očí ospalky, poopravili uzly na kravatách, zastrčili košile do kalhot a vyrazli vstříc poněkud unavenému, nicméně pořád docela otravnému politickému poplácávání po zádech. Summit uspěl. My jsme uspěli s ním. Podařilo se mi neusnout. Svou potravinovou bilanci jsem rozšířila o jedno pivo Jupiler. Strašně mi kručí v žaludku. V hlavě mám jak po výbuchu. Právě jsem dopsala text o právních kličkách nové smlouvy a teď už jen fascinovaně zírám na systematický postup uklízeček sálem a na červánky nad surreálně prázdým kruháčem Schuman. Takže, dobrý večer...

A blíží se čtvrtá. Bar má technickou přestávku, aby personál stačil umýt sklenice a narazit další sudy piva. Novináři ztrácí morálku. Skáčou panáka mezi stoly a hrajou fotbal míčem ze zmačkaných papírů. V bdělosti mě udržuje konstatní blbost předsedy Paroubka, kterýho masochisticky sleduju ve vysílání ČT.

Tak máme tři čtvrtě na tři ráno a já zatím po čistých 17 hodinách práce pořád mžourám do počítače v naději, že státníci dostanou rozum a dohodnou se, čímž by se značně přiblížila vyhlídka na pyžamo, postel a sladké sny. Moc nadějně to ale nevypadá. Novináři statečně korzujou, povolujou kravaty, sundávaj boty, pospávaj, popíjejí, kouří dneska už padesátou cigaretu a probírají šance na to, jestli si stihnou dát cestou domů ještě aspoň jeden drink před zavíračkou. Jednomu chlapíkovi u protějšího stolu už dost padá hlava, ale zato mu ladí kravata s proužkama na ponožkách. V baru je apokalypsa, smrdí to tam rozlitým pivem a desítky hodin nemytejma krkama. Po dnešních třech obložených bagetách, pěti vodách, dvou džusech a dvou croissantech mám chuť na gulášovou polívku nebo aspoň na párek s hořčicí.