Kmotra liška & Sultán Tyrl

Dneska se stalo něco, co mě přimělo zrekapitulovat svůj motoristický život; paralela s Liščiným rekapitulačním zápisem je náhodná. Takže co bychom tu měli: opakované překročení rychlosti na dálnici, jeden mikrospánek na dálnici, jedno zahučení do škarpy na sjezdu z dálnice. Nacouvání do cizího auta při parkování dvakrát: podruhé jsem dotyčnému odlomil espézetku a zanechal vzkaz (!). Opření se o cizí auto při parkování jednou (oplastovaná dodávka, takže jsem to odřel jen sobě). Otření se o zídku při podélném parkování, jednou, odřeniny na voze dosud patrné. Nesčetné blbé řazení nepočítám. A přituhuje: píchnutý kolo kovovým přípravkem o průměru tak půl centimetru a délce 15-20 cm. Nikdo mi nevymluví, že to nebylo narafičený schválně (zapříčený v dlažbě na náměstí v Kouřimi), protože něco takovýho se vám - ležíc - přece do gumy nezapíchne? Následná správka za pomoci dohušťovací sady, dojezd do Červených Peček (kovová tyčka v gumě celou cestu buší do vnitřku kola, výsledný efekt je slyšite...

Nedávno mě cestou z nákupu chytla nějaká bilancující nálada. Malé lišce bylo půl roku, já už si s ní užila čtvrtinu ze svých dvou roků prázdnin, a co se teda sakra změnilo? Když jsme teď ta dětná rodina: základ státu? Něco se dalo převídat - například: nemám skoro žádný využitelný volný čas. Když večer dítě usne, nemám už na nic smysluplného sílu a jen se potácím mezi čuměním na televizi, čtením den starých novin, zbytkem domácích prací a osobní hygienou. Když se ráno (po nepříliš probdělé noci) probudím jakž takž čerstvá a s chutí do práce, nemám na ni zase čas. Taky jsou tu úplné banality. Půl roku jsem nebyla v kině, půl roku jsem nejela vlakem, půl roku jsem nesportovala. Jelikož věčně korzuju s kočárem, znám pomalu všechny prodavačky v ulici a ony mě. Umím ocenit estetické kvality dětské stolice. Umím rychle usnout, když je příležitost. Mám pěkné svaly na rukou, obzvláště levý biceps. No, a nakonec to nejradostnější a to nejméně radostné. Mám dítě a je s ním sranda. Mám dítě a je ...

Sultán má k televizi nejednoznačný vztah. Na jedné straně vypíná při každém dabovaném filmu, úpí, když zajímavý hudební pořad dávaj ve 3.40, prchá před reklamami na vodu a sarkasticky se pochechtává nad výrazy jako "aktivní minerál" a "reflektory světla" (TO je nejvíc, úplně vidím ty trotly jak se snaží přeložit tu reklamu z angličtiny a pak rezignují : no von si toho stejně nikdo nevšimne). Na druhou stranu se nenechá vyrušit od delirantního večerníčku o červovi, kterej bydlí v samohybném jabku. (Ať mi nikdo netvrdí, že tohle napsali ve střízlivým stavu.) Aby toho nebylo málo, Sultán si sám smočil v kulturním pořadu na menšinovém kanálu. Byla to fraška. Sultán se totiž připravoval. Hodně to uměl, a mohl po pět minut sypat zajímavé historky o svém autorovi. Probíhalo to takhle: nejdřív byla píseň kapely Zrní (??). Pak rozhovor se zajímavou mladou režisérkou. Pak další píseň skupiny Zrní: takový ten song, co je celý klidný, ale na konci se jako rozjede a jedem chlapi...

Jsem zrovna nastartovanej z pindání do televize, tak pindám dál. Viděl jsem ve zprávách obrázky novýho baráku od Gehryho (hotel Marques de Riscal), prej "jako jedna z mála dneška vzdává hold organickým a efektním formám" (K. Křížová, Novinky). No to jsem nevěděl, že hromada zkroucenýho hliníkovýho plechu je organická forma. Efektní to je, to jistě, ale to je Rath taky. Podle mě to vypadá, jako když se partička transformerů po flámu vyzvrací na tři bruseláky. Nic, co bych chtěl vidět víckrát po sobě. Howgh.

Náš večerní režim: dítě se s potěšením okoupe v kybliku - naučilo se plácat dlaní do vody, to je vám legrace... už aby samo sedělo, posadíme je pod sprchu a bude po cákání. Pak jde spát, což se neobejde bez řevu, ale všichni tři už to přijímáme jako danost. Pak spí a v různých intervalech se budí - jednou, dvakrát, pětkrát za noc. Frekvence buzení má patrně nějakou zákonitost, ale my nevíme jakou, a tak trpíme. Liška se musí vždycky probudit víc (a nabídnout prs), ale i Sultán je vytržen ze spaní. Výsledek: ráno je vyspané jenom dítě. Všichni rodiče jistě znají, ani bych to sem nemusel spát. Psát. Dneska jsem s ní vstal v šest, a dorazil do práce v nepoužitelném stavu. Ne že by to někomu vadilo. Nemůžu zapomenout na lehce delirantní polosen, který jsem měl někdy nad ránem: moje dlaň spočívá na čemsi teplém a drsném. Hm. Vzápětí se ukazuje, že ji mám položenou na tváři. Pomóc! Co se mi to stalo s obličejem? Co to na něm mám? Písek? Železné piliny? Skelnou drť. Nakonec si uvědomuju, že j...

Na Starém Městě pražském, v bývalém židovském městě, na nároží u restaurace Solomon, stojí silný nablýskaný motocykl a přes objemnou nádrž má napsáno: "Our hogs are kosher". Myslel jsem si, že hog je slangový výraz pro motorku a že jsem objevil důkaz existence ortodoxních motorkářů, oho. Nahlédnuv do slovníku jsem zjistil, že je to ještě vypečenější - hog je slangový výraz pro harleye, ale hlavně pro prase.

Že má Sultán knih, až neví, co s nima, se ví. Před časem jich haldu odtahal do práce a část rozdal: Sultán ví, že na knihách se neobohatí, a snad by se mu to i trochu eklovalo. No ale zbylé svazky v práci ležely, tak jich zas kus odtáhl do antikvariátu. Antikvář si předem vybral ze seznamu, takže když tam Sultán odvlekl bednu, věřil, že tam zůstane. Sultán ví, za kolik se co prodává, tak odhadoval, kolik asi tak může dostat - bývalo dobrým zvykem dát takovým nešťastníkům, jako je Sultán, polovic prodejní ceny. Sultán ví, že na knihách se neobohatí, a odhadovaná cena nebyla zase tak zanedbatelná. Jistě tušíte jak to dopadlo: antikvář nabídl částku poměrně směšnou: čtvrtinu prodejní ceny, že prej si polovinu nemůže dovolit. Sultán ví, že na knihách se neobohatí, a snad by se mu to i eklovalo; ale srát na hlavu si nenechá! Lichva! Loupež! Tomu řikáš férový jednání, kramáři? Plíseň na tvoje zásoby, plíseň, myši, rusy a kožojedy. Takže Sultán zas bednu odtáh do práce a mrzí ho, že si u toh...