Kmotra liška & Sultán Tyrl

Blog zeje prázdnotou, psaní vázne, ale my to teď rázně napravíme. Nebudu to nechávat jen na Sultánovi, přísahám. Takže co je u nás nového? Máme nové dítě. Nora se pomalu plní. Náš čtyřkilový chlapec se narodil skoro před dvěma týdny a řeknu vám, byla to zase jízda. Ačkoli jsme si přísahali (donutila jsem Sultána přísahat), že tentokrát nepojedeme do porodnice s prázdnou nádrží, kupodivu se nám opět podařilo vyrazit jen se zbytky benzínu. Sultán tvrdí, že je to moje vina, ale nevěřím mu. Nicméně, benzín stačil. Ačkoli jsem si říkala, že se tentokrát nenechám zaskočit a nepojedu do porodnice na poslední chvíli, zase jsem to prokaučovala. Rána jsem se budila svěží a plná optimismu, že v klidu připravím domácnost a někdy odpoledne pozvolna odjedeme rodit, ale než se Sultán, který jel deponovat malou lišku k babičce, po půl hodině vrátil, měla jsem kontrakce po dvou minutách a věru už mi nebylo do skoku. Nicméně stihli jsme to. Ačkoli jsem si hodlala porod hezky "užít" (prolistova...

Je potřeba zaznamenat historku, kdy někdo skutečně docenil moje vyženěné (už skoro pět let) příjmení. Udělal jsem si volný večer, zašel v Praze na koncert, a pak, protože večer se pěkně rozjel, jsem zaskočil na panáka do baru na Žižkově, který patří chlapovi jménem Glen, kterému jsem přeložil knihu. Vešel jsem, bylo tam hezky plno, přistoupil jsem k baru a rozhlížel se po Glenovi. Glen nikde, ale na baru ležela naše kniha. Vedle ní stál chlapík, kterej po ní zničehonic sáhnul, otevřel ji a začal s ní vytírat loužičky na barpultu. Tak mu povídám - "tohle by se myslím Glenovi nelíbilo". A ten člověk už jemně podroušeným hlasem povídá, "dělám patinu, já si to můžu dovolit, protože já jsem Glenův nakladatel". No nechtěl jsem se nechat zahanbit, tak kontruju "no a já jsem Glenův překladatel". Chlapíkovi se to moc líbilo, tak se hned přátelil, dozvěděl jsem se, že se jmenuje Miro, já mu prozradil svý jméno. Asi je to nějakej Slovák, ten Miro, napadlo mě, protože...

V New Yorku a na Jižním městě je to asi horší, ale stejně - nežije se nám v těch tropech lehce ani na maloměstě. Jako nejlepší forma boje se osvědčila domácí izolace, nevětráme, necouráme ven, sedíme před větrákem a občas navštívíme sprchu. Malou lišku už to zjevně moc nebaví, ale vždycky to spraví pár dílů Fíka nebo společné prohlížení časopisu Maminka. Ani mě to už moc nebaví, ale musím se chovat dospěle, i když pokročilou graviditou se dá omluvit leccos. A právě to mě žere, tak se musím terapeuticky zmínit. Nejspíš je to sebeklam, ale nepřipadám si jako přefouknutá velryba a břicho se mi zdá přiměřené termínu zářijového porodu. Ale asi jsem v tom sama. Babička mě vždycky starostlivě ohledává a hlásí, že vypadám na rozpadnutí (ale to mě moc nepřekvapuje, i první těhotenské břicho blahé paměti ji děsilo a měla strach, že prasknu). Komentáře neobeznámených spolubčanů jsou peprnější. Už před několika týdny se mě paní v půjčovně DVD s empatií v hlase ptala: Vy už to čekáte každou chvílí,...

Virtuální aktivita naší rodiny se děje poslední dobou spíš na Facebooku. Je to rychlejší, člověk může rychle reagovat na cizí podněty, předstírat duchaplnost v reálným čase. Nebo aspoň chatovat. Nutkání zavěsit na web něco smysluplnýho, když už, sice latentně přetrvává, ale není tak naléhavý jako v případě blogu. Statusu na FB stačí jedno slovo, a už to vypadá oduševněle (někdy). A ta interakce, i když je kolikrát dost povrchní, je celkem vydatná: nedávno jsem se přes "přítele" A (spolužák z fakulty, se kterým se nevídáme) dozvěděl, že na FB je i moje dávná známá z oboru i koleje (reagovala na jeho status), kterou jsem řadu let neviděl; zaslal jsem jí tedy žádost o přátelství, kterou ona přijala, aniž ovšem věděla, kdo jsem (ano, ta změna příjmení). Pak jsem jí to objasnil, napsali jsme si, jak jsme rádi, že o sobě zase víme, a tím to skončilo. Že bychom šli třeba na kafe, to ne, a proč taky. Třeba se zas potkáme na nějaký akci, o který se dozvíme na FB. -- Jestli to vypadá, ...

Tak jsem se díky Sultánovi zastyděla. Psaní mi taky nejde. A vůbec tvůrčí činnost mi nějak nejde. Jedno dítě na vnější oběžné dráze, jedno dítě na vnitřní oběžné dráze: soustředím se už jen na denní rutiny a na víc mi nezbývají síly. Včera jsem ovšem cestou z knihovny připadla na jedno takové nosné minitéma. Už přes rok - bývalí skoropražáci - bydlíme v Kutné Hoře. Maloměsto v nejhorším i nejlepším smyslu slova. Ale oproti někdejšímu doupěti v Nusli má naše nová nora jednu obrovitánskou výhodu - lokace. Takže co my tak potřebujeme k životu? Trafika: 50 metrů. Bankomat: 100 metrů. Pekařství: 100 metrů. Knihovna 150 metrů. Lékárna 150 metrů. Knihkupectví: 250 metrů. Pediatr: 200 metrů. Gynekolog: 200 metrů. Hospoda: 50 metrů. Hospoda s točeným nealko pivem: 150 metrů. Potraviny: 200 metrů. Pošta: 50 metrů. Drogerie 100 metrů. Pískoviště: 250 metrů. Kavárna: 250 metrů. Máme v okruhu půl kilometru i leccos, co příliš nepotřebujeme - třeba squashové kurty, prodejnu zbraní a střeliva nebo po...

Dělá se to? že nějakej správce smaže blog, poněvadž se na něm nic nehejbe? trest za nedostatek invence? Mně to teda dělá trochu hlavu, že nemám chuť psát - ale myslím, že jsem na to přišel: to je únavou. Dítě vstává v půl šestý, po večerech se překládá (pokud nesjíždím Bonda) - a navíc mi teď kleknul notebook, takže se moc nepíše, i kdyby se chtělo - aneb další srážka s technikou, která bude potenciálně pěkně mastná. Myslíval jsem si, že si s přístrojema rozumím, ale bezpečně zvládám jen pustit gramofon. Mobil využívám tak na deset procent, funkce nefunkce. Onehdy mi Lišče přenastavilo displej a mě trvalo tejden, než jsem to doved změnit. Už aby děti vyrostly, budou mi v těchhle věcech radit. Témat na psaní by jistě bylo dost - knihy, knihy, a volby. To je zase komedie. Tuhle jsem chvilku přemejšlel, jestli by fungovala paralela mezi volební kampaní a reklamníma blokama v telce. Má to plodný aspekty - reklamy postavený na tajných jakoby vědeckých ingrediencích (jako třeba mineralit), ...

... a obojí zatím na amatérské úrovni; vlastně kariéra v obojím začala skoro současně. Auto tím poněkud trpí, následně i my; s dítětem je snad jinak, ale ta paralela by se jistě dala budovat dlouho. Jel jsem onehdy s automobilem, když tu náhle pod kapotou hrkne a fiatka škytla prdla umřela. Jen tak, na silnici mezi poli, pípá, pípá, nožky bolí. Nastává dobrodružství, tažení na lanu, servis ("sežeňte si novou hlavu motoru" - nová stojí třicet tisíc - "a rychle"), velká klika, když se díky tchánovi hlava sežene za pět, a placení. Zas jednou o zkušenost bohatší. Povznášející bylo, když jsem vezl do sběrny starou hlavu, starou baterku a starý kolo: dali mi za to peníze! Celý to spolkne jeden poněkud debilní překlad, na kterém dělám. A dítě zažívá první vzdor a všem třem nám z toho jde hlava kolem. Jinak legrace: objevuje možnosti chůze, řeči a jídla, padá a řachá se do hlavy, čte a trhá knihy, mává na japonský turisty, štěká na psy, masakruje sedmikrásky. Rodiče se učí ...