Kmotra liška & Sultán Tyrl

Pochopitelně jsme nevěděli, že to je on. Jenom jsem vzal děti na procházku kolem Barbory, a zatímco jsem korigoval Dořiny hry se štěrkem, procházel kolem nás zástup mužů a žen v tmavých oblecích atp. Doma jsem si to pak spojil se zprávami, že hlava včech Charvátů zavítá do Hory, a s čackou policií postávající na každém rohu, a došlo mi, že mou výchovu sledovala delegace. Snad jsem české otce reprezentoval dobře. Dostat malou Lišku od štěrku je docela náročný. Zafungoval příslib jiného štěrku, ale cestou se zasekla na hromadě nějaký jiný stavební hmoty, čili další slibování jiného štěrku atd. Dlouho jsem v zamyšlení postál, když naše maličká začala sbírat větší kameny (jeden placák si vzala domů - ještě ho máme) a prohlašovala: "Něco vykonám!" Z hlediska čistě fyzikálního tím sbíráním konala práci (vyjádřenou v joulech), ale to asi na mysli neměla. Odkud to vzala, nemáme tušení, na rozdíl od spojení "opravdový přítel", které patrně pochází z Kvaka a Žbluňka. Ne, to j...

Trochu nás to rodičovství zmáhá, a přitom malá liška se dostává do fáze, kdy začíná vykazovat zřetelné známky geniality (pochopitelně), a to se přece zaznamenat musí! Stále častěji se na ustaraných rodičovských tvářích rozhostí široký úsměv, když naše holčička pronese něco ale tak vtipného! (Nebo jinak - když se ukáže, že pod tou často uřvanou a vzteklou a jindy oslnivě spokojenou tvářičkou probíhají procesy, o kterých nemáme ani šajn.) Před časem se v slzách ptala, když jí byla odepřena sladkost, "Co si počnu?" a tíha toho tázání by jednoho srazila do kolen. A co si počala? Inu, vydržela to. Praktikujeme totiž důslednost, ale moc velkou radost nám to občas nedělá. Dvacetiminutové litanie "dudlíček! chceš dudlíček!" jsou pro Sultána bez nadsázky peklíčkem. Památné bylo, když nám s vážnou tváří sdělila "Nemůžu otevřít Matěje." Dodnes nevíme, co tím myslela, ale každopádně je asi dobře, že se jí to nepovedlo. Daleko nejvíc je ale drobných gramatických záleži...

V situaci, kdy člověk tři čtvrtě hodiny uspává dítě, s vidinou červeného vína, které si posléze otevře, aby jím na stojáka zapíjel Noc s Hamletem čtenou v kuchyni, neboť nic nesmí narušit klid nastolený okolo polospícího juniora, v takové situaci je snad na místě Holana odložit a napsat blog, protože jenom Sultán je takový pozér, aby tuto situaci zaznamenal. Ostatně Mistr ve svém opus magnum (ráže 9 mm) o dětech leccos poví, takže coby ne. Sultán to nestíhá sledovat. Dítě se onehdy narodilo a najednou jsou mu čtyři měsíce. Staršímu děcku byly dva roky! Kam to povede? Sultánovi bylo 40. Jeho vrstevnice se co nevidět stanou babičkami, kočičky, které vídá cestou do práce, by mohly být jeho dcerami. Krize středního věku? Kdeže, tou už jsme si prošli, když Faith No More natočili Midlife Crisis (1992). Ale jisté tendence k rekapitulaci u sebe Sultán pozoruje. Nebo možná ustrnutí. Nedávno si koupil v antikvariátě papírovou vystřihovánku z ABC, neboť u papírových vystřihovánek šťastně zabil s...

Druhý porod nebyl pro otce žádnou rutinou. Sice si myslel, že vše zvládá ve větší pohodě než posledně, ale nervozita matčina ho vyvedla z omylu. Nejprve přistavil auto na přechod, protože myslel, že věc spěchá (pak se ovšem ukázalo, že to byla v podstatě pravda!), pak chtěl předvést, že chce rodičku přivézt co nejdříve, a nahlas zvažoval, že projede na červenou jeden zcela bezpečný semafor - a se zlou se potázal... V porodnici už nechal věcem volný průběh; všecko šlo rychle a neměl ani čas zmobilizovat asertivitu a protestovat proti místnosti, kde se mají rodičky "připravovat" (kachlíkárna dva krát dva); nicméně ho trochu překvapilo, že když byl vpuštěn do sálu (půl hodiny po příjezdu?), byly již věci v běhu. Doktor byl klidný rutinní nastřihávač, sestry klidné rutinní odnášečky mimin, ale pak nám dítě půjčily a všechno už šlo dobře. Po návratu z porodnice samozřejmě nastalo hledání nového rytmu, ale to ovšem leželo hlavně na matce Lišce, čili v zásadě pohodička, nebýt toho ...

Blog zeje prázdnotou, psaní vázne, ale my to teď rázně napravíme. Nebudu to nechávat jen na Sultánovi, přísahám. Takže co je u nás nového? Máme nové dítě. Nora se pomalu plní. Náš čtyřkilový chlapec se narodil skoro před dvěma týdny a řeknu vám, byla to zase jízda. Ačkoli jsme si přísahali (donutila jsem Sultána přísahat), že tentokrát nepojedeme do porodnice s prázdnou nádrží, kupodivu se nám opět podařilo vyrazit jen se zbytky benzínu. Sultán tvrdí, že je to moje vina, ale nevěřím mu. Nicméně, benzín stačil. Ačkoli jsem si říkala, že se tentokrát nenechám zaskočit a nepojedu do porodnice na poslední chvíli, zase jsem to prokaučovala. Rána jsem se budila svěží a plná optimismu, že v klidu připravím domácnost a někdy odpoledne pozvolna odjedeme rodit, ale než se Sultán, který jel deponovat malou lišku k babičce, po půl hodině vrátil, měla jsem kontrakce po dvou minutách a věru už mi nebylo do skoku. Nicméně stihli jsme to. Ačkoli jsem si hodlala porod hezky "užít" (prolistova...

Je potřeba zaznamenat historku, kdy někdo skutečně docenil moje vyženěné (už skoro pět let) příjmení. Udělal jsem si volný večer, zašel v Praze na koncert, a pak, protože večer se pěkně rozjel, jsem zaskočil na panáka do baru na Žižkově, který patří chlapovi jménem Glen, kterému jsem přeložil knihu. Vešel jsem, bylo tam hezky plno, přistoupil jsem k baru a rozhlížel se po Glenovi. Glen nikde, ale na baru ležela naše kniha. Vedle ní stál chlapík, kterej po ní zničehonic sáhnul, otevřel ji a začal s ní vytírat loužičky na barpultu. Tak mu povídám - "tohle by se myslím Glenovi nelíbilo". A ten člověk už jemně podroušeným hlasem povídá, "dělám patinu, já si to můžu dovolit, protože já jsem Glenův nakladatel". No nechtěl jsem se nechat zahanbit, tak kontruju "no a já jsem Glenův překladatel". Chlapíkovi se to moc líbilo, tak se hned přátelil, dozvěděl jsem se, že se jmenuje Miro, já mu prozradil svý jméno. Asi je to nějakej Slovák, ten Miro, napadlo mě, protože...

V New Yorku a na Jižním městě je to asi horší, ale stejně - nežije se nám v těch tropech lehce ani na maloměstě. Jako nejlepší forma boje se osvědčila domácí izolace, nevětráme, necouráme ven, sedíme před větrákem a občas navštívíme sprchu. Malou lišku už to zjevně moc nebaví, ale vždycky to spraví pár dílů Fíka nebo společné prohlížení časopisu Maminka. Ani mě to už moc nebaví, ale musím se chovat dospěle, i když pokročilou graviditou se dá omluvit leccos. A právě to mě žere, tak se musím terapeuticky zmínit. Nejspíš je to sebeklam, ale nepřipadám si jako přefouknutá velryba a břicho se mi zdá přiměřené termínu zářijového porodu. Ale asi jsem v tom sama. Babička mě vždycky starostlivě ohledává a hlásí, že vypadám na rozpadnutí (ale to mě moc nepřekvapuje, i první těhotenské břicho blahé paměti ji děsilo a měla strach, že prasknu). Komentáře neobeznámených spolubčanů jsou peprnější. Už před několika týdny se mě paní v půjčovně DVD s empatií v hlase ptala: Vy už to čekáte každou chvílí,...