Kmotra liška & Sultán Tyrl

My jsme hrozně kultůrní rodina. (I dítě už plynně pojídá kulturní přílohy českých deníků.) Dychtivě sledujeme práci dělníků na poli každodenního zpravodajství o bohatém kultůrním životě v naší vlasti, ano i rozsáhlejší reportáže, eseje a pojednání prolétáme. Literatura, hudba, výtvarná scéna. Výtvarná scéna ovšem Sultána mate, zvlášť když kolikrát výtvarnící ani nic moc nevytvářejí, zejména ne třeba nějaký ty artefakty, že jo. Pravidelně tedy stojí ve zmatku třeba nad Chalupeckého cenou. Nevyhrála to loni nějaká slečna, která vystavila malůvky svojí tety nebo babičky? A co ta holka, co nutí lidi lezt přes umělý ploty... nebo ta, jak se v dospělém věku vrací do školy a dělá velký haló z toho, že si při tom připadá divně... a co ten chlapík, co nutí cizí lidi napodobovat něčí rukopis, nebo je nechá nastoupit do telefonní budky a tam jim po drátě z vedlejší budky předčítá svoje povídky... anebo ta holka, co celej tejden nebo měsíc nebo tak chodila po Praze a schválně mlčela (všechny tim d...

Narazil jsem na naprosto fascinující knihu (to už se mi fakt dlouho nestalo jako), jmenuje se to Soustružníci lidských duší a je to o tom, jak komouši v 50. letech vyřazovali z knihoven nežádoucí knížky. Podstatnou část tvoří seznam těch vyřazených titulů, asi 8 tisíc (titulů, ne svazků!) v první vlně. Vždycky je u toho "zdůvodnění"; používalo se asi deset kritérií, který se daly nacpat na všechno: naturalismus, ruralismus, exotismus, úniková literatura, existencialismus, snobismus, pornografie, už ani nevim co všechno. "Úniková literatura" jsou humoristický knížky. Je na tom moc pěkně vidět, že celá komunistická revoluce byla mimo jiné (nebo především?) vzpourou blbců proti vzdělaným, a že blbcům musel zrovna s tímhle pomáhat někdo aspoň trochu sečtělej, protože "lid" o většině těch knížek nemoh vědět (a jiný by si zase s chutí přečet). No ale o relativně inteligentní lidi, který se začnou chovat jako hovada, jakmile se dostanou k moci, nemá nouzi žádná d...

Dneska se stalo něco, co mě přimělo zrekapitulovat svůj motoristický život; paralela s Liščiným rekapitulačním zápisem je náhodná. Takže co bychom tu měli: opakované překročení rychlosti na dálnici, jeden mikrospánek na dálnici, jedno zahučení do škarpy na sjezdu z dálnice. Nacouvání do cizího auta při parkování dvakrát: podruhé jsem dotyčnému odlomil espézetku a zanechal vzkaz (!). Opření se o cizí auto při parkování jednou (oplastovaná dodávka, takže jsem to odřel jen sobě). Otření se o zídku při podélném parkování, jednou, odřeniny na voze dosud patrné. Nesčetné blbé řazení nepočítám. A přituhuje: píchnutý kolo kovovým přípravkem o průměru tak půl centimetru a délce 15-20 cm. Nikdo mi nevymluví, že to nebylo narafičený schválně (zapříčený v dlažbě na náměstí v Kouřimi), protože něco takovýho se vám - ležíc - přece do gumy nezapíchne? Následná správka za pomoci dohušťovací sady, dojezd do Červených Peček (kovová tyčka v gumě celou cestu buší do vnitřku kola, výsledný efekt je slyšite...

Nedávno mě cestou z nákupu chytla nějaká bilancující nálada. Malé lišce bylo půl roku, já už si s ní užila čtvrtinu ze svých dvou roků prázdnin, a co se teda sakra změnilo? Když jsme teď ta dětná rodina: základ státu? Něco se dalo převídat - například: nemám skoro žádný využitelný volný čas. Když večer dítě usne, nemám už na nic smysluplného sílu a jen se potácím mezi čuměním na televizi, čtením den starých novin, zbytkem domácích prací a osobní hygienou. Když se ráno (po nepříliš probdělé noci) probudím jakž takž čerstvá a s chutí do práce, nemám na ni zase čas. Taky jsou tu úplné banality. Půl roku jsem nebyla v kině, půl roku jsem nejela vlakem, půl roku jsem nesportovala. Jelikož věčně korzuju s kočárem, znám pomalu všechny prodavačky v ulici a ony mě. Umím ocenit estetické kvality dětské stolice. Umím rychle usnout, když je příležitost. Mám pěkné svaly na rukou, obzvláště levý biceps. No, a nakonec to nejradostnější a to nejméně radostné. Mám dítě a je s ním sranda. Mám dítě a je ...

Sultán má k televizi nejednoznačný vztah. Na jedné straně vypíná při každém dabovaném filmu, úpí, když zajímavý hudební pořad dávaj ve 3.40, prchá před reklamami na vodu a sarkasticky se pochechtává nad výrazy jako "aktivní minerál" a "reflektory světla" (TO je nejvíc, úplně vidím ty trotly jak se snaží přeložit tu reklamu z angličtiny a pak rezignují : no von si toho stejně nikdo nevšimne). Na druhou stranu se nenechá vyrušit od delirantního večerníčku o červovi, kterej bydlí v samohybném jabku. (Ať mi nikdo netvrdí, že tohle napsali ve střízlivým stavu.) Aby toho nebylo málo, Sultán si sám smočil v kulturním pořadu na menšinovém kanálu. Byla to fraška. Sultán se totiž připravoval. Hodně to uměl, a mohl po pět minut sypat zajímavé historky o svém autorovi. Probíhalo to takhle: nejdřív byla píseň kapely Zrní (??). Pak rozhovor se zajímavou mladou režisérkou. Pak další píseň skupiny Zrní: takový ten song, co je celý klidný, ale na konci se jako rozjede a jedem chlapi...

Jsem zrovna nastartovanej z pindání do televize, tak pindám dál. Viděl jsem ve zprávách obrázky novýho baráku od Gehryho (hotel Marques de Riscal), prej "jako jedna z mála dneška vzdává hold organickým a efektním formám" (K. Křížová, Novinky). No to jsem nevěděl, že hromada zkroucenýho hliníkovýho plechu je organická forma. Efektní to je, to jistě, ale to je Rath taky. Podle mě to vypadá, jako když se partička transformerů po flámu vyzvrací na tři bruseláky. Nic, co bych chtěl vidět víckrát po sobě. Howgh.

Náš večerní režim: dítě se s potěšením okoupe v kybliku - naučilo se plácat dlaní do vody, to je vám legrace... už aby samo sedělo, posadíme je pod sprchu a bude po cákání. Pak jde spát, což se neobejde bez řevu, ale všichni tři už to přijímáme jako danost. Pak spí a v různých intervalech se budí - jednou, dvakrát, pětkrát za noc. Frekvence buzení má patrně nějakou zákonitost, ale my nevíme jakou, a tak trpíme. Liška se musí vždycky probudit víc (a nabídnout prs), ale i Sultán je vytržen ze spaní. Výsledek: ráno je vyspané jenom dítě. Všichni rodiče jistě znají, ani bych to sem nemusel spát. Psát. Dneska jsem s ní vstal v šest, a dorazil do práce v nepoužitelném stavu. Ne že by to někomu vadilo. Nemůžu zapomenout na lehce delirantní polosen, který jsem měl někdy nad ránem: moje dlaň spočívá na čemsi teplém a drsném. Hm. Vzápětí se ukazuje, že ji mám položenou na tváři. Pomóc! Co se mi to stalo s obličejem? Co to na něm mám? Písek? Železné piliny? Skelnou drť. Nakonec si uvědomuju, že j...