Kmotra liška & Sultán Tyrl

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačk...

Sice jsem se na to mentálně připravovala celý víkend, ale když to teď nastalo, je to přesto šok. Pondělí, všechny děti doma, všichni dospělí doma, nastává zápas o zachování zdravého rozumu a o to, jak neztratit nervy. A hned od chvíle, co nám do postele úderem osmé naskáčou všechny děti, je jasný, že to nebude žádná legrace. Pán domu se zavírá v domácí kanceláři, a ze mě se hned po snídani stává pí učitelka. Takže střídavě opakuju pomnožná posdstatná jména a snažím se motivovat třeťáka k napsání srozumitelné slohovky o jarních prázdninách. Moc se nadaří ani jedno. Dceru moje teoretické znalosti moc neoslňují, syn pomalu začíná propadat hysterii, protože napsat 12 vět o výletě do Berlína je nad jeho síly, zvlášť když matka kibicuje a ošklíbá se nad nepatřičnými i/y. Myslela jsem, že záchrana bude televizní vyučování, jenže pořad UčíTelka mají děti na háku. V jejich očích je to nuda, učitelky vysvětlují něco, co už dávno vědí, a tak se demonstrativně dívají z okna nebo komentují míru t...

České dráhy bodují neustále, jak ví každý, kdo pravidelně dojíždí za prací. Zpoždění patří k věci, v zimě kvůli mrazu, v létě kvůli horku, v létě nefunguje klimatizace, v zimě topení, průvodčí buzerují cestující, ale když je jich potřeba, nejsou k nalezení. Teď byl ovšem úplněk, a tak se všechny nemilé úkazy spojily v jedno "velký špatný", jak by řekla legendární televizní vědma Jolanda.  Včera jsem mířila před půlnocí z práce, nádraží prázdný, provoz nula, ale minutáž zpoždění naskakovala na ceduli jako kila na váze ženy ve středním věku. Zastavilo se to na 50, pak už mi praskly nervy a vlezla jsem do osobá...

Ano, milí přátelé, i léta nepoužívaný, pavučinami opředený blog se šikne, když si člověk potřebuje veřejně ulevit a zároveň mít jistotu, že si to v podstatě nikdo nepřečte. Poslední příspěvek je z roku 2011, což s nejvyšší pravděpodobností odradilo kontrolovat novinky i ty nejvěrnější z pěti čtenářů, kteří s námi sdíleli rodinné radosti a strasti před pěti lety. Tož tedy, hlavní novinkou letoška je, že do naší Kutné nory přibyde další lišče, a to už co nevidět. Jenže matka je tentokrát poněkud postarší a slasti gravidity již nezvládá s takovým přehledem jako kdysi, což generuje humorné situace a spoustu partnerského pnutí, jakož i okamžiky čistého zoufalství. Takže si je potřebuje terapeuticky rozebrat, aby se jí ulehčilo. Ale konec srandy. Věc se má následovně: ačkoli pracovníci na maloměstě, s nimiž mám tu čest se pravidelně setkávat, jako jsou prodavačky pekárenských výrobků, zelinář, pedikérka a pedagogové starších liščat opakovaně tvrdí, že mám "roztomilé bříško" a ...

Je to smutný, ale když tak přemýšlím, co je za poslední měsíce novýho, nemůžu na nic přijít. Děti rostou, přibyly zuby, modřiny, dovednosti a slova, ale to se tak nějak rozumí samo sebou a já už leckdy ani nemám sílu to registrovat. (Jó, ovšem, když mi tuhle malá liška ležíce na gauči spiklenecky oznámila "je mi nějak poklidno", tak jsem to nezapomněla). Jsme se Sultánem čím dál unavenější, já už spíš na samým pokraji kolapsu, s rozumem v koncích a zaznamenáníhodných zážitků tímž pádem věru není mnoho. Vrcholy mého léta jsou následující: Navštívila jsem dvě svatby, obě povedené, na obou jsem se dojala a na obou jsem si připadala stará. Při procházce českobrodským hřbitovem jsem s úžasem pozorovala velkolepou hrobku podsvětního bosse Františka Mrázka. Vypadá to, že na pořádnou funerální architekturu se dneska zmůžou už jen cikáni a mafiáni. V Říčanech jsem viděla řeznictví pojemnované Krůtí nebe. Zjistila jsem, že v trafikách se prodává časopis Kapr a jeho svět (mezinárod...

Dneska jsem se přistihl (toto je trefná formulace - najednou jsem se na sebe díval jakoby zvenčí a dost jsem se divil), že rvu dítěti z ruky lžičku, patrně s něpříčetným výrazem, abych do něj to jídlo moh nacpat násilím, hnán naprosto malichernými motivy, jako 1) jídlo není na hraní 2) otec se musí poslouchat 3) nejdůležitější ze všeho je být důsledný. Dítě si chvíli myslelo, že je to hra a vesele se smálo, načež otec zešílel, lžičku vydobyl a skutečně jedno sousto vítězně nacpal tam, kam podle jeho soudu patřilo. No. Do jistého věku je rodič silnější než dítě a to sousto do něj prostě dostane... ale nikdy dítě nepřiměje, aby ho taky spolklo. Naštěstí jsem vzápětí procitl z transu a mohl plačícího potomka opustit a jít se stydět do ložnice. Jsme prostě unavení, já i Liška, ta hodně, naštěstí málokdy oba najednou - takže dítě nakonec snědlo co mělo a ani se na tatíka moc nezlobilo. Tak snad se příště ovládnu. Pro jistotu vytvořím nějaké zaklínání. Veliká Matko! Jsem jen prostý rodič, kt...

Dneska krátce a terapeuticky: rozhodla jsem se dohonit kinematografické resty  a dopadlo to katastrofálně. Pečlivě jsem vybrala pět opusů, který měly celkem dobrý ohlasy v gramotných médiích, ale ukázalo se, že už to umění prostě nedokážu ocenit. Černá labuť byla prostě jen pitomá, to se stane, ale Pouta mi zkazila večer a z Nevinnosti jsem šla z kina úplně tumpachová. Takže jediný dva zásahy byly Králova řeč a Děcka jsou v pohodě. Ne že by to byly nějaký zázraky, ale uklidňovalo mě, že se v těch příbězích neztrácím a aspoň něco chápu. Takže holt s krvácejícím srdcem musím uznat: pryč jsou doby, kdy mě tankovaly intelektuální filmy. Už jim nerozumím. Žiju v jiným světě. Long live mainstream!

Pochopitelně jsme nevěděli, že to je on. Jenom jsem vzal děti na procházku kolem Barbory, a zatímco jsem korigoval Dořiny hry se štěrkem, procházel kolem nás zástup mužů a žen v tmavých oblecích atp. Doma jsem si to pak spojil se zprávami, že hlava včech Charvátů zavítá do Hory, a s čackou policií postávající na každém rohu, a došlo mi, že mou výchovu sledovala delegace. Snad jsem české otce reprezentoval dobře. Dostat malou Lišku od štěrku je docela náročný. Zafungoval příslib jiného štěrku, ale cestou se zasekla na hromadě nějaký jiný stavební hmoty, čili další slibování jiného štěrku atd. Dlouho jsem v zamyšlení postál, když naše maličká začala sbírat větší kameny (jeden placák si vzala domů - ještě ho máme) a prohlašovala: "Něco vykonám!" Z hlediska čistě fyzikálního tím sbíráním konala práci (vyjádřenou v joulech), ale to asi na mysli neměla. Odkud to vzala, nemáme tušení, na rozdíl od spojení "opravdový přítel", které patrně pochází z Kvaka a Žbluňka. Ne, to j...

Trochu nás to rodičovství zmáhá, a přitom malá liška se dostává do fáze, kdy začíná vykazovat zřetelné známky geniality (pochopitelně), a to se přece zaznamenat musí! Stále častěji se na ustaraných rodičovských tvářích rozhostí široký úsměv, když naše holčička pronese něco ale tak vtipného! (Nebo jinak - když se ukáže, že pod tou často uřvanou a vzteklou a jindy oslnivě spokojenou tvářičkou probíhají procesy, o kterých nemáme ani šajn.) Před časem se v slzách ptala, když jí byla odepřena sladkost, "Co si počnu?" a tíha toho tázání by jednoho srazila do kolen. A co si počala? Inu, vydržela to. Praktikujeme totiž důslednost, ale moc velkou radost nám to občas nedělá. Dvacetiminutové litanie "dudlíček! chceš dudlíček!" jsou pro Sultána bez nadsázky peklíčkem. Památné bylo, když nám s vážnou tváří sdělila "Nemůžu otevřít Matěje." Dodnes nevíme, co tím myslela, ale každopádně je asi dobře, že se jí to nepovedlo. Daleko nejvíc je ale drobných gramatických záleži...

V situaci, kdy člověk tři čtvrtě hodiny uspává dítě, s vidinou červeného vína, které si posléze otevře, aby jím na stojáka zapíjel Noc s Hamletem čtenou v kuchyni, neboť nic nesmí narušit klid nastolený okolo polospícího juniora, v takové situaci je snad na místě Holana odložit a napsat blog, protože jenom Sultán je takový pozér, aby tuto situaci zaznamenal. Ostatně Mistr ve svém opus magnum (ráže 9 mm) o dětech leccos poví, takže coby ne. Sultán to nestíhá sledovat. Dítě se onehdy narodilo a najednou jsou mu čtyři měsíce. Staršímu děcku byly dva roky! Kam to povede? Sultánovi bylo 40. Jeho vrstevnice se co nevidět stanou babičkami, kočičky, které vídá cestou do práce, by mohly být jeho dcerami. Krize středního věku? Kdeže, tou už jsme si prošli, když Faith No More natočili Midlife Crisis (1992). Ale jisté tendence k rekapitulaci u sebe Sultán pozoruje. Nebo možná ustrnutí. Nedávno si koupil v antikvariátě papírovou vystřihovánku z ABC, neboť u papírových vystřihovánek šťastně zabil s...

Druhý porod nebyl pro otce žádnou rutinou. Sice si myslel, že vše zvládá ve větší pohodě než posledně, ale nervozita matčina ho vyvedla z omylu. Nejprve přistavil auto na přechod, protože myslel, že věc spěchá (pak se ovšem ukázalo, že to byla v podstatě pravda!), pak chtěl předvést, že chce rodičku přivézt co nejdříve, a nahlas zvažoval, že projede na červenou jeden zcela bezpečný semafor - a se zlou se potázal... V porodnici už nechal věcem volný průběh; všecko šlo rychle a neměl ani čas zmobilizovat asertivitu a protestovat proti místnosti, kde se mají rodičky "připravovat" (kachlíkárna dva krát dva); nicméně ho trochu překvapilo, že když byl vpuštěn do sálu (půl hodiny po příjezdu?), byly již věci v běhu. Doktor byl klidný rutinní nastřihávač, sestry klidné rutinní odnášečky mimin, ale pak nám dítě půjčily a všechno už šlo dobře. Po návratu z porodnice samozřejmě nastalo hledání nového rytmu, ale to ovšem leželo hlavně na matce Lišce, čili v zásadě pohodička, nebýt toho ...

Blog zeje prázdnotou, psaní vázne, ale my to teď rázně napravíme. Nebudu to nechávat jen na Sultánovi, přísahám. Takže co je u nás nového? Máme nové dítě. Nora se pomalu plní. Náš čtyřkilový chlapec se narodil skoro před dvěma týdny a řeknu vám, byla to zase jízda. Ačkoli jsme si přísahali (donutila jsem Sultána přísahat), že tentokrát nepojedeme do porodnice s prázdnou nádrží, kupodivu se nám opět podařilo vyrazit jen se zbytky benzínu. Sultán tvrdí, že je to moje vina, ale nevěřím mu. Nicméně, benzín stačil. Ačkoli jsem si říkala, že se tentokrát nenechám zaskočit a nepojedu do porodnice na poslední chvíli, zase jsem to prokaučovala. Rána jsem se budila svěží a plná optimismu, že v klidu připravím domácnost a někdy odpoledne pozvolna odjedeme rodit, ale než se Sultán, který jel deponovat malou lišku k babičce, po půl hodině vrátil, měla jsem kontrakce po dvou minutách a věru už mi nebylo do skoku. Nicméně stihli jsme to. Ačkoli jsem si hodlala porod hezky "užít" (prolistova...

Je potřeba zaznamenat historku, kdy někdo skutečně docenil moje vyženěné (už skoro pět let) příjmení. Udělal jsem si volný večer, zašel v Praze na koncert, a pak, protože večer se pěkně rozjel, jsem zaskočil na panáka do baru na Žižkově, který patří chlapovi jménem Glen, kterému jsem přeložil knihu. Vešel jsem, bylo tam hezky plno, přistoupil jsem k baru a rozhlížel se po Glenovi. Glen nikde, ale na baru ležela naše kniha. Vedle ní stál chlapík, kterej po ní zničehonic sáhnul, otevřel ji a začal s ní vytírat loužičky na barpultu. Tak mu povídám - "tohle by se myslím Glenovi nelíbilo". A ten člověk už jemně podroušeným hlasem povídá, "dělám patinu, já si to můžu dovolit, protože já jsem Glenův nakladatel". No nechtěl jsem se nechat zahanbit, tak kontruju "no a já jsem Glenův překladatel". Chlapíkovi se to moc líbilo, tak se hned přátelil, dozvěděl jsem se, že se jmenuje Miro, já mu prozradil svý jméno. Asi je to nějakej Slovák, ten Miro, napadlo mě, protože...

V New Yorku a na Jižním městě je to asi horší, ale stejně - nežije se nám v těch tropech lehce ani na maloměstě. Jako nejlepší forma boje se osvědčila domácí izolace, nevětráme, necouráme ven, sedíme před větrákem a občas navštívíme sprchu. Malou lišku už to zjevně moc nebaví, ale vždycky to spraví pár dílů Fíka nebo společné prohlížení časopisu Maminka. Ani mě to už moc nebaví, ale musím se chovat dospěle, i když pokročilou graviditou se dá omluvit leccos. A právě to mě žere, tak se musím terapeuticky zmínit. Nejspíš je to sebeklam, ale nepřipadám si jako přefouknutá velryba a břicho se mi zdá přiměřené termínu zářijového porodu. Ale asi jsem v tom sama. Babička mě vždycky starostlivě ohledává a hlásí, že vypadám na rozpadnutí (ale to mě moc nepřekvapuje, i první těhotenské břicho blahé paměti ji děsilo a měla strach, že prasknu). Komentáře neobeznámených spolubčanů jsou peprnější. Už před několika týdny se mě paní v půjčovně DVD s empatií v hlase ptala: Vy už to čekáte každou chvílí,...

Virtuální aktivita naší rodiny se děje poslední dobou spíš na Facebooku. Je to rychlejší, člověk může rychle reagovat na cizí podněty, předstírat duchaplnost v reálným čase. Nebo aspoň chatovat. Nutkání zavěsit na web něco smysluplnýho, když už, sice latentně přetrvává, ale není tak naléhavý jako v případě blogu. Statusu na FB stačí jedno slovo, a už to vypadá oduševněle (někdy). A ta interakce, i když je kolikrát dost povrchní, je celkem vydatná: nedávno jsem se přes "přítele" A (spolužák z fakulty, se kterým se nevídáme) dozvěděl, že na FB je i moje dávná známá z oboru i koleje (reagovala na jeho status), kterou jsem řadu let neviděl; zaslal jsem jí tedy žádost o přátelství, kterou ona přijala, aniž ovšem věděla, kdo jsem (ano, ta změna příjmení). Pak jsem jí to objasnil, napsali jsme si, jak jsme rádi, že o sobě zase víme, a tím to skončilo. Že bychom šli třeba na kafe, to ne, a proč taky. Třeba se zas potkáme na nějaký akci, o který se dozvíme na FB. -- Jestli to vypadá, ...

Tak jsem se díky Sultánovi zastyděla. Psaní mi taky nejde. A vůbec tvůrčí činnost mi nějak nejde. Jedno dítě na vnější oběžné dráze, jedno dítě na vnitřní oběžné dráze: soustředím se už jen na denní rutiny a na víc mi nezbývají síly. Včera jsem ovšem cestou z knihovny připadla na jedno takové nosné minitéma. Už přes rok - bývalí skoropražáci - bydlíme v Kutné Hoře. Maloměsto v nejhorším i nejlepším smyslu slova. Ale oproti někdejšímu doupěti v Nusli má naše nová nora jednu obrovitánskou výhodu - lokace. Takže co my tak potřebujeme k životu? Trafika: 50 metrů. Bankomat: 100 metrů. Pekařství: 100 metrů. Knihovna 150 metrů. Lékárna 150 metrů. Knihkupectví: 250 metrů. Pediatr: 200 metrů. Gynekolog: 200 metrů. Hospoda: 50 metrů. Hospoda s točeným nealko pivem: 150 metrů. Potraviny: 200 metrů. Pošta: 50 metrů. Drogerie 100 metrů. Pískoviště: 250 metrů. Kavárna: 250 metrů. Máme v okruhu půl kilometru i leccos, co příliš nepotřebujeme - třeba squashové kurty, prodejnu zbraní a střeliva nebo po...

Dělá se to? že nějakej správce smaže blog, poněvadž se na něm nic nehejbe? trest za nedostatek invence? Mně to teda dělá trochu hlavu, že nemám chuť psát - ale myslím, že jsem na to přišel: to je únavou. Dítě vstává v půl šestý, po večerech se překládá (pokud nesjíždím Bonda) - a navíc mi teď kleknul notebook, takže se moc nepíše, i kdyby se chtělo - aneb další srážka s technikou, která bude potenciálně pěkně mastná. Myslíval jsem si, že si s přístrojema rozumím, ale bezpečně zvládám jen pustit gramofon. Mobil využívám tak na deset procent, funkce nefunkce. Onehdy mi Lišče přenastavilo displej a mě trvalo tejden, než jsem to doved změnit. Už aby děti vyrostly, budou mi v těchhle věcech radit. Témat na psaní by jistě bylo dost - knihy, knihy, a volby. To je zase komedie. Tuhle jsem chvilku přemejšlel, jestli by fungovala paralela mezi volební kampaní a reklamníma blokama v telce. Má to plodný aspekty - reklamy postavený na tajných jakoby vědeckých ingrediencích (jako třeba mineralit), ...

... a obojí zatím na amatérské úrovni; vlastně kariéra v obojím začala skoro současně. Auto tím poněkud trpí, následně i my; s dítětem je snad jinak, ale ta paralela by se jistě dala budovat dlouho. Jel jsem onehdy s automobilem, když tu náhle pod kapotou hrkne a fiatka škytla prdla umřela. Jen tak, na silnici mezi poli, pípá, pípá, nožky bolí. Nastává dobrodružství, tažení na lanu, servis ("sežeňte si novou hlavu motoru" - nová stojí třicet tisíc - "a rychle"), velká klika, když se díky tchánovi hlava sežene za pět, a placení. Zas jednou o zkušenost bohatší. Povznášející bylo, když jsem vezl do sběrny starou hlavu, starou baterku a starý kolo: dali mi za to peníze! Celý to spolkne jeden poněkud debilní překlad, na kterém dělám. A dítě zažívá první vzdor a všem třem nám z toho jde hlava kolem. Jinak legrace: objevuje možnosti chůze, řeči a jídla, padá a řachá se do hlavy, čte a trhá knihy, mává na japonský turisty, štěká na psy, masakruje sedmikrásky. Rodiče se učí ...

Dostala jsem onehdá k narozeninám cennou publikaci. Jmenuje se Jak na to! a jsou v ní víceméně použitelné obrázkové návody, jak zvládnout nejrůznější situace, úkoly a potíže. Což o to, třeba nakrájení artyčoku nebo recept jak připravit hadí maso se můžou hodit. Pak je tu ale hezkých pár rad, který vypadají dobře v knize - ale zkuste to ve skutečnosti! Co třeba Chyťte rybu rukou a pod čtyřmi obrázky stručný popis: ponořte ruku do vody- pohybujte prsty-vyhoďte rybu na břeh? Jó, to kdybych věděla, můžu na vejletech nachytat do saku mandel pstruhů a rodina bude mít vystaráno. Dobrý je taky použití jídelních hůlek - teoreticky to ovládám hezky dlouho, ale ještě nikdy se mi nepodařilo se najíst. Do stejnýho soudku patří Porod v taxíku. Jelikož mě něco takovýho sotva potká (Kutná Hora a taxíky?), jsem celkem v klidu, ale tady to máte - bůhví, kdy se vám to bude hodit. Osm obrázků a pod nima lapidární návod: zastavte taxík-klekněte si a nechte působit zemskou přitažlivost-jemně uchopte dítě-ot...

Venku je krásně, každej normální člověk se na všechny směje, ale maloměstský jedubáby na to nedbají a zpívají dál svou kolovrátkovou píseň. Cikáni a Vietnamci, táhněte odkud jste přišli, hnát vás odsud vidlema! Tož Vietnamci by mohli, kdyby chtěli, ale kam Romové? Do Indie nebo na Madagaskar, bábám je to fuk. Dnes mi jedna taková zkazila ráno, když jsem musela její socioekonomické rozbory poslouchat ve frontě na rohlíky. A víte, že ty Vietnamci koupili tady kousek další barák. A opravujou ho. Paní, to mi řeknětě, kde na to berou. Zloději to sou. Český lidi makaj, a nemaj ani na uživení rodiny. A Vietnamec hned barák. Hnala bych je, vodkud přišli. Postřílet je málo. Prodavačky vědoucně přikyvujou, já se úplně konsternovaná ani nezmůžu na nějakou poznámku. Moje stará bolest. Pět minut poté bych jí to panečku uměla nandat. A tak aspoň napravuju kosmickou rovnováhu a myslím na skvělý vietnamký zelináře, který vedou celoročně mangold, čerstvý lišky a nepovadlý bylinky, myslím na zdejšího vi...