Kmotra liška & Sultán Tyrl

Začíná se mi tu opravdu hodně líbit. Vliv na to určitě má nádherný počasí, díky kterýmu se z šedýho, vlhkýho, nehostinnýho města vyloupnul doslova ráj na zemi. Když odpoledne sedím v křesle, čtu si a opaluju se před otevřeným oknem do ulice, nic mi neschází. No a navíc jsem začala zjišťovat, že se tady děly opravdu zajímavý věci a že Belgičani nejsou žádný nudný patroni. Tak kupříkladu - v domě U Labutě na zdejším Velkým náměstí (Grand Place), kde v předminulým století sídlila dělnická knihovna, napsal Karel Marx svůj Kapitál. V Bruselu postřelil nepříčetnej a zoufalej Paul Verlaine Arthura Rimbauda, a pak tu strávil několik měsíců ve vězení. V Bruselu Jules Bordet objevil vakcínu proti černýmu kašli. Tahle trojice událostí mě zvlášť zaujala. A pak - Belgičani se pyšní tím, že vynalezli hranolky. Belgie je ráj milovníků detektivek - narodil se tu George Simenon a jeho inspektor Maigret a slavný Hercule Poirot Agathy Christie byl taky Belgičan. A do třetice - tahle trojka je poněkud su

Zřejmě i střední Evropa už pocítila, že jaro se po rychlým útoku zase stáhlo do týla. Tady je větší zima než v lednu, když zrovna nesněží, vypadá to, že každou chvíli sněžit bude, a tak můj vejletní apetýt mizí do nenávratna. Nejlíp je mi doma s teplým čajem, a tak zatím jen sním o tom, co všechno podniknu... Ze zakoupenýho průvodce Secret Brussels, kterej má bejt něco jako příručka pro znalce, je zřejmý, že program bude bohatej. Čeká mě třeba plavání v bazénu, kterej nějakej surrealistickej architekt postavil ve třetím patře jedněch postarších lázní v centru. Přímo z vody je prej krásnej výhled na město. Taky rozhodně nevynechám jednu poněkud snobskou restauraci, kam se chodí na jídlo (nadsazeně drahý) jen tak mimochodem - největším lákadlem lokálu jsou prej totiž hajzly. Mají tam v kabinkách zcela průhledný dveře - ty se ale zakalej, jakmile je zaklapnete. Někteří méně znalí návštěvníci jsou pak natolik zmateni, že dveře u kabinek ani nezavírají - na co taky, když jsou průhledný, a

Brusel, to je prostě zmatek. Člověk tu bloudí, ale řekla bych, že ne tak docela vlastní vinou. Myslím (a spousta mužů v mém okolí by to mohla potvrdit), že jsem – navzdory předsudkům – výjimečně zdatná, co se týče orientace a zacházení s mapou. Ačkoli nezvládám azimut, nedělá mi potíže vyznat se v neznámým lese a až donedávna bych si vsadila, že během jednoho dne zvládnu i tak prťavý město, jako je Brusel. Ale chyba lávky. Teď už sice mám jasno, ale po příjezdu jsem byla z Bruselu dost zoufalá. Tohle město prostě nemá systém. Není logický jako Vídeň, není živelný jako Řím, prostě nepodobá se ničemu, co jsem zatím viděla. Ani chaos, ani řád, ani žádná pochopitelná kombinace obojího. Mate tělem, a když se dáte navnadit, snadno zabloudíte. Jakmile máte pocit, že jste něco pochopili, brzo zjistíte, že máte smůlu. Brusel je jako pusa, ve který chybí spousta zubů. Takovej vykotlanej dub (ať žije kmotra liška!). Takový nesoustavný, napůl vybořený město, kde jedna vrstva zakrývá druhou a kde s

Můj muž zmizel do Prahy, dokonce mučednicky zvolil cestu autobusem. Představovala jsem si, jak trpí ve společnosti poněkud zasmrádlých dělníků, kteří se vrací po lukrativní brigádě z Británie (nikdo jinej asi už nemá chuť ušetřit dvě stovky, který v současnosti dělí cenu autobusový jízdenky od ceny nízkonákladový letenky) a litovala ho. Naštěstí přežil on i jeho nosní sliznice (pokud se to dá posoudit po telefonu). Dnešní večer je tak poněkud osamělý a navíc mě ta samota přinutila se zamyslet nad tím, jak jako žena-hospodyně ve své detašované domácnosti selhávám. Během posledních týdnů totiž můj milený manžel udržoval teplo domácího krbu - pral, žehlil, vařil, dokonce i umyl okna, což teď mimořádně oceňuju. Já jsem se po práci zmohla na nakrmení pračky, ale představa žehlení mě poněkud děsí a realitu oddaluju psaním blogu. Podle nějakýho nedávnýho (a jak jinak opět nejpíš pochybnýho) průzkumu Evropský unie, v Česku žehlí dvě procenta a uklízí asi šest procent chlapů. Tyhle čísla mě úpl

Nastala další sobota, večer se očekává setkání s bruselskou novinářskou elitou (tj. žurnalisty z ČR) nad vínem a rybími a mušlecími lahůdkami (jejichž následky byly pro některé z nás drtivé - ale to bych předbíhal). Volný čas před večírkem je možné a správné vyplnit poznáváním místních pamětihodností. No a když se řekne Brusel, ozve se Atomium. Stejně jako v Praze a Brně (a asi i jinde), mají i v Bruselu výstaviště. Je pozoruhodné zejména tím, že tam byla někdy v pravěku velmi pěkně vystavena i naše zemička, a došla tak v cizině jistého obdivu. To bylo taky na dlouho naposled. Výstaviště potřebovalo nějakou pěknou dominantu, pokud možno okázalou, zdaleka viditelnou a symbolizující pokrok, a dostalo ji. Atomium. Všichni víme, co to je: dvanáct železných koulí na takvých jako tyčích, model atomu železa (protože je to celé ze železa, víme?) zvětšený do velikosti, která je trochu nerealistická, ale zas má tu výhodu, že se dovnitř vejde docela dost lidí. Efektní, trochu to připomíná kamará

Můj muž je línej a nechce za mě dnes psát blog. Namísto toho si čte tejden starý noviny a luští sudoku, naštěstí už vyžehlil:-) Dneska píšu čistě terapeuticky, jelikož někdy mi na tiskových konferencích zdejších institucí skutečně zůstává rozum stát. Především tzv. polední briefingy Evropské komise jsou někdy doslova lahůdkou pro ctitele Neználka, Alenky v Říši divů a Kafky. Už dávno jsem pochopila, že v početném novinářském auditoriu nejsem zdaleka nejhloupější, jelikož někteří kolegové se bez uzardění ptají na naprosté hovadiny, sebevědomě pronášejí zjevné nesmysly a pokladájí stále tytéž dotazy dokola. Nerada bych urazila frankofily, ale spolehlivě nejstupidnější vystoupení obstarávají žurnalisté francouzští (anebo francouzsky mluvící Belgičané). Tenhle týden mají Francouzi pocit, že je Evropa zanedbává, a tak jí to dávají sežrat. Včera proto přišel jeden Frantík se skutečně zásadním dotazem: proč je logo k 50. výročí EU (viz pro ilustaci nahoře) anglicky... Jo, tak takové galaktick

Moje žena je líná. Tedy ne pořád, ale občas prostě musím leccos dělat místo ní. Prát. Vařit. Žehlit. Psát blog. Do práce zatím chodí sama... Máme za sebou volný víkend, obvykle čas vyhrazený odpočinku a výletům. Platí to i v Belgii, byť v jiných počasních standardech. Jinak řečeno, to, že je zataženo nebo snad prší, ještě neznamená, že by lišku nevyhnal. Nene. Jde sama. Tak například do muzea významného secesního architekta Horty. Velmi ilustrativní ostatně: jako všude v Evropě vznikly na přelomu století v Bruselu mnohé secesní stavby. Pak je zbourali. Pak si uvědomili, že se jim vlastně líbily, a zřídili staviteli muzeum. Dočtete se o něm v každém průvodci. To má následky: poměrně logické, ale nenapadlo by vás to - před muzeem se tvoří fronta turistů. Na to se ovšem starousedlík (ano, již jsme zde dva měsíce) může vyprdnout. Netřeba jít na věc zhorta (vtip!). Dá si místo toho kávičku v podničku, na který se vyprdli průvodci (vyprdly průvodce) a velkým oknem sleduje, jak se kolem trous

S březnem dorazilo jaro, na deštník jsem už pár dní nemusela ani sáhnout. Úředníci se dnes usmívali od ucha k uchu, ale mám podezření, že to nebylo ani tak modrým nebem a sluncem, který už v Bruselu dlouho nikdo neviděl, ale tím, že je pátek. Stejně jako u nás, i tady je pátek spíš první víkendovej den, takže město se už od rána vylidňuje a žádný zvláštní výkony se od zdejšího úředního soukolí nedají čekat. Takže pohov mají i novináři. Jedinej řádnej zážitek, kterej mi na dobrý náladě něpřidal, a tím pádem je jako téma vhodnej, je proto včerejší. Rozhodli jsme se Vítkem zajet nakoupit do jednoho z nákupních center, který je od nás pár stanic metrem. Bojovej úkol byl jasnej - sehnat pro mě nějakou garderóbu, abych příští tejden nedělala čtvrtýmu stavu ostudu. Začína totiž unijní summit, a tak hrozí, že ručku s diktafonem budu muset držet před ústy nejrůznějších potentátů českých i cizích, tak snad aby ta ručka ladně vyčnívala z nějaké pěkné košile či svetříku, ne? Měl mě varovat už z