Dneska jsem se dočetl fascinující věc, jednu z těch, které člověka donutí se na chvíli zastavit a zvážit svoje vidění světa, a koneckonců i vlastní život jako takový, prostě vyvolala jeden z těch vzácných okamžiků, kdy člověk vystoupí ze své každodennosti a najednou to všechno vidí v jiné perspektivě, patrně správnější. V té chvíli vybledly příběhy o Tlustém ve vaně, o pohřbech kolotočářů, jimž asistuje policie, o žroutech moci (že jméno Paroubek připomíná nějakou figuru z lesa Řáholce?), o ponížení nejslavnějšího českého spisovatele nejkritičtějším českým týdeníkem, o Bémech a Bendlech a Klausech... a tak dále. Tohle všechno tak či onak pomine, ale úžas z té zvěsti, kterou jsem se dnes dočetl, ve mně přetrvá. Byl to příběh pána, který moc rád hrál fotbal, ale hrát ho přestal, protože se bál, že při každém kopnutí do mičudy kope zároveň boha do prdele. Do prdele. Boha. Kope. Pak si uvědomil, že jda kupředu vlastně taky vykopává nohu dopředu a třeba taky kope boha do prdele. Tak začal c