Kmotra liška & Sultán Tyrl

Vážení, vážené, milí, milé! Přejeme z naší nory ze srdce hodně štěstí a doufáme, že pro vás bude příští rok stejně plodný jako pro nás ten letošní. Liška&Sultán&Liška jr.

Můj zápas o zachování zdravého rozumu a sebeúcty na mateřské je v poločase, je čas bilancovat. Tady jsou plusy: nedávno jsem s překvapením zjistila, že se ze mě stala královna výprodejů, jelikož mě dítě vysálo až do velikosti 36. Jsem v nebývalé kondici - hrubým odhadem jsem za kočárem nachodila 1500 kilometrů a nazvedala několik tun, takže mám biceps ocelový:-) Tak nějak jsem se oprostila: vzhled moc neřeším, řasenka mi vyschla, na makeup nezbývá čas, tuším, že vypadám jako strašák v zelí, ale je mi to srdečně jedno. Naučila jsem se nahlas smát, protože s malou liškou se nejde nesmát. Naučila jsem se ze sebe dělat šaška, protože pak se může malá liška nahlas smát. Oceňuju drobnosti - trochu spánku navíc, deset minut volna, cestu bez bláta, esemesku od kámošů, který na mě nezapomněli. Cesta do města nebo do kina je pro mě zážitek. Konečně jsem dostala za vyučenou a najednou se přede mnou otevírá život, ve kterým si nevím moc rady, takže pryč je pohádka mládí, ve který jsem všemu rozumě

Tak jen letem světem, žádné historky s pointou dítě zatím neprodukuje. A vezmeme to stylově "plurálem rodičovským": tak už tak trochu stojíme na zadních, což nám dovoluje různé evoluce - třeba otevřít šuple a vyhazovat z něho cédéčka. Jux!, jak píše Neruda. Když se potřebujeme přesunout, kecneme na zem, a necháme se třeba honit. Krom jeků děláme zvuky jako pfrrr, tá tá tá, mhá, kaj a podobně. Umíme jeden znak rukou, ale používáme ho, jak se nám zachce, abychom zmátli rodiče. Umíme rozsvítit, když nás někdo (rodič) nadzvedne k vypínači. Naše nejoblíbenější kniha je o koťatech. A onehdy jsme se mohutně a mnohobarevně pozvraceli od krku až po pupik, máma z nás byla celá pryč a táta to prohlásil za první skutečnou šavli v našem životě. Kdo ví, co tím asi myslel.

Jestli bychom si na ty záznamy neměli někoho najmout. Liška už se bojí, že nám zrušej blog, a to by samozřejmě kvůli jednomu "pravidelnému čtenáři" bylo škoda. Tak co třeba náš sametový listopad? Já totiž byl na Národní, já jsem prosím zažil brutalitu policie a solidaritu protestujících, i sjednocení národa na Letné aji na Václaváku. A jako většina jsem to zažil jaksi omylem, že jsem se svezl s procesem, který rozpoutali jiní. Pokud si vzpomínám, na konci osmdesátých jsem věděl o politice prd, protože to stejně nikoho nezajímalo, že, akorát to, že nám vládnou geronti, co vydávaj nečitelný noviny a promenujou se v televizních novinách, na který se nedá koukat. Že to někdy bylo jinak, a že jsou lidi, kterým to vadí tak, že jdou do konfrontace, to jsem asi vůbec netušil, telátko bóží. Jednou se pravda otec zmínil, že nás v osmašedesátým obsadili Rusové, ale nevyptával jsem se, a že jsme spolu už tehdy nežili, nic dalšího jsem se nedozvěděl, protože se o tom u nás doma prostě nem

Přestala se nás dotýkat politická situace. Co je nám do našich milých vyvolených zástupců a jejich šaškáren ve sněmu. Co je nám do trucování toho postaršího hošana na Hradě, co se neumí ani podepsat, když se mu řekne. My, jako naše rodina, my už jsme totiž dávno v Evropě, a bez Lisabonu. Máme to statisticky podložené. Dočtli jsme se, že Češi spotřebují za rok asi 25 litrů vína na hlavu - což je hluboko pod průměrem EU, kde se začíná na pětatřiceti. Přátelé! NAŠE rodina se svou průtočností, již odhaduji na nějakých 50 litrů na (moji) hlavu, je v Evropě již dávno vinnou velmocí a na české pivopije činí posměšné posunky! Freude schöner Götterfunken, Tochter aus Elysium!

Dočetl jsem se, že po Číně se šíří zaručená zpráva, že kdesi ve skandinávských pralesích existuje město, ve kterém žije 25 000 blond lesbiček. Chlapi tam nesmí, a ty holky tam žijou už dvě století. Na zeměkouli existují různé kultury, vyvíjely se v odlišných geografických a klimatických podmínkách, prodělaly různou historii, dobraly se odlišných náboženství a filosofií, vyvinuly si rozličná písma a jazyky. Tak mě napadlo, jestli třeba taky každá kultura dospěla ke specifické kolektivní sexuální fantazii. Malí černovlasí falokratický Číňani podvědomě sní o lesbických valkýrách, bílý angloamerický muž o nedospělých povolných Thajkách. A tak. Postkomunističtí Středoevropani... Středoevropani jsou ztracený, Sředoevropani nemají kolektivní sexuální fantazii, protože mají telku. Toť jejich sexuální partner, to s ním tráví něžné, avšak nikoli vášnivé večery, za kterých slastně přijímají od telky každý projev milostné přízně, i kdyby jím měla být reklama prsící se nějakou jakoby vědeckou kokot

Vidíte sami. Úpadek. Bloggerská produktivita nula. A co teprve, kdybyste viděli i nevirtuální neproduktivitu. Na mateřský si připadám jako bych měla dva roky prázdnin - čas ztrácí hodnotu, dny v týdnu by se všechny mohly jmenovat stejně. Můžu bejt ráda, že Sultán koupil televizi, to je můj maják v moři. Když z bedny večer čumí Pohlreich, je tu úterý. Mistr Kraus - vida, a už máme pátek. Když se na stánku objeví Reflex, nadešel čtvrtek. A když je všude zavříno, došlo nejspíš na neděli. Můj den má předem daný program. Jsem na tom skoro jako hrdina filmu Jak na věc. Snídaně: dvě jednotky. Nákup: tři jednotky. Oběd. Procházka. Za normálních okolností bych si užívala leháro (ano, flákám se), ale jelikož mi chybí kontrast pravidelného zaměstnání, ani to mi není přáno. Na stereotyp si stěžuju jenom Sultánovi, ten má funkci chápavého muže, jinak se snažím budit dojem spokojené matky. A to se mi daří. Jsem spokojená, jsem spokojená, jsem spokojená. A udržuju naši ledničku plnou. Ještě jsem se n

My jsme hrozně kultůrní rodina. (I dítě už plynně pojídá kulturní přílohy českých deníků.) Dychtivě sledujeme práci dělníků na poli každodenního zpravodajství o bohatém kultůrním životě v naší vlasti, ano i rozsáhlejší reportáže, eseje a pojednání prolétáme. Literatura, hudba, výtvarná scéna. Výtvarná scéna ovšem Sultána mate, zvlášť když kolikrát výtvarnící ani nic moc nevytvářejí, zejména ne třeba nějaký ty artefakty, že jo. Pravidelně tedy stojí ve zmatku třeba nad Chalupeckého cenou. Nevyhrála to loni nějaká slečna, která vystavila malůvky svojí tety nebo babičky? A co ta holka, co nutí lidi lezt přes umělý ploty... nebo ta, jak se v dospělém věku vrací do školy a dělá velký haló z toho, že si při tom připadá divně... a co ten chlapík, co nutí cizí lidi napodobovat něčí rukopis, nebo je nechá nastoupit do telefonní budky a tam jim po drátě z vedlejší budky předčítá svoje povídky... anebo ta holka, co celej tejden nebo měsíc nebo tak chodila po Praze a schválně mlčela (všechny tim d

Narazil jsem na naprosto fascinující knihu (to už se mi fakt dlouho nestalo jako), jmenuje se to Soustružníci lidských duší a je to o tom, jak komouši v 50. letech vyřazovali z knihoven nežádoucí knížky. Podstatnou část tvoří seznam těch vyřazených titulů, asi 8 tisíc (titulů, ne svazků!) v první vlně. Vždycky je u toho "zdůvodnění"; používalo se asi deset kritérií, který se daly nacpat na všechno: naturalismus, ruralismus, exotismus, úniková literatura, existencialismus, snobismus, pornografie, už ani nevim co všechno. "Úniková literatura" jsou humoristický knížky. Je na tom moc pěkně vidět, že celá komunistická revoluce byla mimo jiné (nebo především?) vzpourou blbců proti vzdělaným, a že blbcům musel zrovna s tímhle pomáhat někdo aspoň trochu sečtělej, protože "lid" o většině těch knížek nemoh vědět (a jiný by si zase s chutí přečet). No ale o relativně inteligentní lidi, který se začnou chovat jako hovada, jakmile se dostanou k moci, nemá nouzi žádná d

Dneska se stalo něco, co mě přimělo zrekapitulovat svůj motoristický život; paralela s Liščiným rekapitulačním zápisem je náhodná. Takže co bychom tu měli: opakované překročení rychlosti na dálnici, jeden mikrospánek na dálnici, jedno zahučení do škarpy na sjezdu z dálnice. Nacouvání do cizího auta při parkování dvakrát: podruhé jsem dotyčnému odlomil espézetku a zanechal vzkaz (!). Opření se o cizí auto při parkování jednou (oplastovaná dodávka, takže jsem to odřel jen sobě). Otření se o zídku při podélném parkování, jednou, odřeniny na voze dosud patrné. Nesčetné blbé řazení nepočítám. A přituhuje: píchnutý kolo kovovým přípravkem o průměru tak půl centimetru a délce 15-20 cm. Nikdo mi nevymluví, že to nebylo narafičený schválně (zapříčený v dlažbě na náměstí v Kouřimi), protože něco takovýho se vám - ležíc - přece do gumy nezapíchne? Následná správka za pomoci dohušťovací sady, dojezd do Červených Peček (kovová tyčka v gumě celou cestu buší do vnitřku kola, výsledný efekt je slyšite

Nedávno mě cestou z nákupu chytla nějaká bilancující nálada. Malé lišce bylo půl roku, já už si s ní užila čtvrtinu ze svých dvou roků prázdnin, a co se teda sakra změnilo? Když jsme teď ta dětná rodina: základ státu? Něco se dalo převídat - například: nemám skoro žádný využitelný volný čas. Když večer dítě usne, nemám už na nic smysluplného sílu a jen se potácím mezi čuměním na televizi, čtením den starých novin, zbytkem domácích prací a osobní hygienou. Když se ráno (po nepříliš probdělé noci) probudím jakž takž čerstvá a s chutí do práce, nemám na ni zase čas. Taky jsou tu úplné banality. Půl roku jsem nebyla v kině, půl roku jsem nejela vlakem, půl roku jsem nesportovala. Jelikož věčně korzuju s kočárem, znám pomalu všechny prodavačky v ulici a ony mě. Umím ocenit estetické kvality dětské stolice. Umím rychle usnout, když je příležitost. Mám pěkné svaly na rukou, obzvláště levý biceps. No, a nakonec to nejradostnější a to nejméně radostné. Mám dítě a je s ním sranda. Mám dítě a je

Sultán má k televizi nejednoznačný vztah. Na jedné straně vypíná při každém dabovaném filmu, úpí, když zajímavý hudební pořad dávaj ve 3.40, prchá před reklamami na vodu a sarkasticky se pochechtává nad výrazy jako "aktivní minerál" a "reflektory světla" (TO je nejvíc, úplně vidím ty trotly jak se snaží přeložit tu reklamu z angličtiny a pak rezignují : no von si toho stejně nikdo nevšimne). Na druhou stranu se nenechá vyrušit od delirantního večerníčku o červovi, kterej bydlí v samohybném jabku. (Ať mi nikdo netvrdí, že tohle napsali ve střízlivým stavu.) Aby toho nebylo málo, Sultán si sám smočil v kulturním pořadu na menšinovém kanálu. Byla to fraška. Sultán se totiž připravoval. Hodně to uměl, a mohl po pět minut sypat zajímavé historky o svém autorovi. Probíhalo to takhle: nejdřív byla píseň kapely Zrní (??). Pak rozhovor se zajímavou mladou režisérkou. Pak další píseň skupiny Zrní: takový ten song, co je celý klidný, ale na konci se jako rozjede a jedem chlapi

Jsem zrovna nastartovanej z pindání do televize, tak pindám dál. Viděl jsem ve zprávách obrázky novýho baráku od Gehryho (hotel Marques de Riscal), prej "jako jedna z mála dneška vzdává hold organickým a efektním formám" (K. Křížová, Novinky). No to jsem nevěděl, že hromada zkroucenýho hliníkovýho plechu je organická forma. Efektní to je, to jistě, ale to je Rath taky. Podle mě to vypadá, jako když se partička transformerů po flámu vyzvrací na tři bruseláky. Nic, co bych chtěl vidět víckrát po sobě. Howgh.

Náš večerní režim: dítě se s potěšením okoupe v kybliku - naučilo se plácat dlaní do vody, to je vám legrace... už aby samo sedělo, posadíme je pod sprchu a bude po cákání. Pak jde spát, což se neobejde bez řevu, ale všichni tři už to přijímáme jako danost. Pak spí a v různých intervalech se budí - jednou, dvakrát, pětkrát za noc. Frekvence buzení má patrně nějakou zákonitost, ale my nevíme jakou, a tak trpíme. Liška se musí vždycky probudit víc (a nabídnout prs), ale i Sultán je vytržen ze spaní. Výsledek: ráno je vyspané jenom dítě. Všichni rodiče jistě znají, ani bych to sem nemusel spát. Psát. Dneska jsem s ní vstal v šest, a dorazil do práce v nepoužitelném stavu. Ne že by to někomu vadilo. Nemůžu zapomenout na lehce delirantní polosen, který jsem měl někdy nad ránem: moje dlaň spočívá na čemsi teplém a drsném. Hm. Vzápětí se ukazuje, že ji mám položenou na tváři. Pomóc! Co se mi to stalo s obličejem? Co to na něm mám? Písek? Železné piliny? Skelnou drť. Nakonec si uvědomuju, že j

Na Starém Městě pražském, v bývalém židovském městě, na nároží u restaurace Solomon, stojí silný nablýskaný motocykl a přes objemnou nádrž má napsáno: "Our hogs are kosher". Myslel jsem si, že hog je slangový výraz pro motorku a že jsem objevil důkaz existence ortodoxních motorkářů, oho. Nahlédnuv do slovníku jsem zjistil, že je to ještě vypečenější - hog je slangový výraz pro harleye, ale hlavně pro prase.

Že má Sultán knih, až neví, co s nima, se ví. Před časem jich haldu odtahal do práce a část rozdal: Sultán ví, že na knihách se neobohatí, a snad by se mu to i trochu eklovalo. No ale zbylé svazky v práci ležely, tak jich zas kus odtáhl do antikvariátu. Antikvář si předem vybral ze seznamu, takže když tam Sultán odvlekl bednu, věřil, že tam zůstane. Sultán ví, za kolik se co prodává, tak odhadoval, kolik asi tak může dostat - bývalo dobrým zvykem dát takovým nešťastníkům, jako je Sultán, polovic prodejní ceny. Sultán ví, že na knihách se neobohatí, a odhadovaná cena nebyla zase tak zanedbatelná. Jistě tušíte jak to dopadlo: antikvář nabídl částku poměrně směšnou: čtvrtinu prodejní ceny, že prej si polovinu nemůže dovolit. Sultán ví, že na knihách se neobohatí, a snad by se mu to i eklovalo; ale srát na hlavu si nenechá! Lichva! Loupež! Tomu řikáš férový jednání, kramáři? Plíseň na tvoje zásoby, plíseň, myši, rusy a kožojedy. Takže Sultán zas bednu odtáh do práce a mrzí ho, že si u toh

Utěšuju se ve své někdy poněkud náročné existenci matky četbou. A tohle mě nedávno postavilo na nohy. Takže Ivan Diviš, Teorie spolehlivosti. "Odpovědná, zdravá, spolehlivá, milující mladá matka, která ošetřuje nemluvně od prsu přes nesčetné jeho přebalování, posraček vyhazování, prdelky čištění, omývání, mytí, kojení, převlékání, v noci k němu vstávání až k okamžiku, kdy ho vede k bránám školy, je činnost zakládavá, bazální, svým svatým významem rovnomocná jen málo činnostem, mezi nimiž jmenuji činnost řádného rolníka, cestáře, zedníka, kuchaře, básníka, nikoli kněze. Básník, tedy problematik, se vedle takto vylíčené matky nemůže ovšem postavit jen tak, hnedle, tak jako se vedle ní beze studu mohou postavit zedník, cestář, kuchař a rolník. To musí býti básník chlapák, pořádný a řádný, který vychovává svou poezii od nemluvněte, přes sraček otírání, atd... až k okamžiku, kdy ji vede do první obecné. Kdo ocení tuto nezřenou práci dne a noci, noci a dne, kdy prostor a čas jsou kovově

Inserát z Lidových novin, rok 1925: JACK DEMPSEY čtyřnohý, jediný rohující koník světa překvapuje a Beda Lak udržuje návštěvníky brněnského Varieté od 16. do 30. listopadu t. r. v neustálém smíchu. Ach, brněnské Varieté roku 1925! Marné volání! Aspoň že letos je u nás taky sranda.

Když vykoukla malá liška na svět, stala jsem se nejen matkou, ale taky ceněnou cílovou skupinou. V reklamě to chodí jako v divočině - zaútočit na nejslabšího bývá nejsnadnější cestou k úspěchu a kořist je předem skoro jistá. Rodičky jsou jako takové kulhající antilopy: samej hormon, samá emoce, spousta nejistoty, prostě ideální cíl. Kdo by pro svoje čerstvé dítě neudělal první poslední, že? Vitamíny, očkování, oblečky z kosmických materiálů, kočár, co vydrží všechno, pleny, inspirativní hračky, knihy, abychom věděly, jak na to, domácnost bez poskvrnky, kosmetika výhradně přírodní, suroviny výhradně bio, tisícovky lítají. Jako by si člověk nestačil hlubokej zářez do rodinných financí udělat sám, vnucujou se mu výrobci dětských sarapetiček vehementně ze všech stran. Dokud jde jen o reklamy, dobře. Ale oni umějí být i mnohem otravnější. Už v porodnici do nás nacpali plný tašky nějakých nesmyslů - vzorků plín a krémů, pracích prášků a umělých výživ, kila letáků. Totéž se opakovalo v pojiš

Liška mě upozornila, že v těch volbách volila malé strany asi čtvrtina volících - takže nás exotů není tak málo, což je potěšující. Na druhou stranu je třeba uvážit, že mezi malýma stranama byly takový obskurity, že jejich voliče za svoje spoluexoty považovat snad ani nechci. A stejně, to co se předvádí navenek, v novinách, v telce a tak, ve skutečnosti žádná politika neni, skutečná politika se děje někde jinde; a my to nemáme vědět (zdravíme Karla Ilumináta Gotta). Namísto skutečnýho jednání se nám servírujou triky, který maj odvést pozornost. Třeba tahanice o vajíčka - čtrnáct dní to zabilo, komentoval i náš tzv. prezident, dumalo se, kdo za to může, co tím sleduje a co za to slepice dostaly. Pak za socany kandidovala profesionální prsatice, která ani nemá zapotřebí rozumět výrazům "sociální" a "demokratický". Zas bylo o čem psát. Potom se na Berlusconiho zahradě objevil chlap s erekcí, a někdo podle náramku na ruce (!) poznal, že je to Topolánek. Matka malého Ni

Byli jsme s Liškou prvně volit v novém bydlišti; ano, tak uvědomělí jsme byli. Pozorně jsme sledovali politickou situaci (vejci jsme neházeli, byť chuť by snad i byla), viděli jsme i několik výživných spotů (těžko rozhodnout, jestli byla srandovnější Wolfová, nebo Bobošíková) a bilboardů (soudě podle nich je po ODS, socanech a rudejch nejbohatší politický subjekt Ólga Zubóva). Pak jsme odvolili a nikomu jsme do europarláče nepomohli. Co je ale zajímavý - podle všeho všichni v našem okolí volili malé strany - probírali jsme to v práci, nikdo nevolil žádnou z partají, která svoje členy nakonec do Bruselu protlačila. A pokud můžu odhadovat, koho asi mohli volit naši známí a kamarádi - vydalo by to na řekněme padesát lidí, kteří rozhodně nevolili třeba paroubkovce. No tak ale kdo je teda volil? Asi žiju v enklávě exotů, množině, která se s množinou voličů tamtěch lidí ani neprotne. Což mě na druhou stranu docela těší. Tak zase na podzim, spoluexoti.

Množství nedočkavých čtenářek nás žádá, abychom se netajili s pokroky malé lišky. Nuže: jsou spektakulární, jak se konečně s takovým genofondem dá čekat. Poloha na břiše jest její druhá přirozenost, a meditativní pohled do nebe (pozice na zádech) tak střídá s kritickým zkoumáním reality, jíž se již brzy bude zmocňovat ručně a nemilosrdně. Taktéž hlasový fond se utěšeně vyvíjí. Tón drží zdatně a dlouho, s jeho barvou a dynamikou si dělá, cokoli se jí zamane (tu a tam objevně využívá pěsti v puse, zajímavá technika!), jen na tom frázování bude muset kapku zapracovat. Cítíme (slyšíme) v ní budoucí operní divu. Těžký chlebíček, ale budeme ji pochopitelně ve všem podporovat. Od toho tu přece jsme.

Nedá mi, abych se k Sultánovi nepřipojila. Neboť to byl právě on (nastojte!), kdo přístroj do nory zakoupil, a do rejže stesků na programovou náplň se tímž pádem uvrhl tak trochu sám. Nicméně: i já mám jeden výživný čerstvý zážitek. Při kojení malé Lišky bednu zapínám, jelikož ta (Liška jr.) ztěžkla a k usměrnění jejího kroutivého momentu už potřebuju obě ruce, a tedy nemám čím držet čtivo. Dnes dávali k dopolednímu krmení Televarieté. Osmdesátky. Nostalgie při pohledu na mrkváče a Bohdalku žmoulající tesilový kapesníček. Vtipy o dílovedoucích a strojní výrobě. Balet československé televize. A vrcholem všeho vystoupení Kotvalda s Hložkem. Sladké úsměvy na playback. Přiteplalá chlapecká choreografie a v pozadí doprovodná kapela. Karel Vágner v zelených kalhotách a sametové bundičce s flitry. Zřejmě nějaký ironický odkaz na ohozy rockových kapel. U bubnů přepudrovanej strejc předstírá, že bubnuje. Pohazování natupírovanými háry. Čistá televizní perverze.

Liška dostala ke kulatinám televizi, takže jsem se v pokročilém věku dostal do každodenního kontaktu s tímto zaprděným médiem. Onehdy někde psali, že v Laosu nebo kde se už televize nepočítá k příznakům bohatství - takže jsem se konečně ocitl na úrovni průměrného Laosana, tak prima. Občasné šoky z reklamy se tím pádem zpravidelnily, ale posiluje se tím současně imunita. Reklamy na mrtvý krůty, vodu, umělý řasy, bramborový brambůrky a masti na puchejře už mě tudíž šokujou míň a míň. Díky tomu začínám vnímat mezery v nabídce: chápu, že reklamy na víno jsou zakázaný, ale kde jsou třeba reklamy na hajzlpapír? Jak se má jeden v současné bohaté nabídce zorientovat? Kdo mi poradí, co je pro mou řiť nejlepší? Vědomí, že se v tomto ohledu dopouštím kompromisů, nedejbože nemám odvahu či snad dokonce riskuji, mi nedá spát, no fakt. Krom toho patřím ke zvrhlíkům, kteří civí na dvojku. ČT tak úchylům mého typu nabourává spánkový režim, protože pořady, který by mě fakt zajímaly, málokdy dávaj před p

Pamatujete na hrůzu z AIDS? Novodobý mor kosící mýrnyx týrnyx lidi čistě proto, že souloží, Boží trest za nemravnost, promiskuitu a zneužívání nesprávných otvorů. Nebylo úniku, lidé nevěděli dne ani hodiny, školní mládež se vodila na instruktážní filmy o bezpečném sexu, všechno to mělo příchuť apokalypsy - nevěstka babylónská triumfovala a sex nesloužil k rozmnožení, leč vyhlazení lidstva. To bylo, a mělo to v sobě jistou nostalgii, ano romantiku, a osudovost. Co si ale pomyslet, když se novými hrozbami stane nemoc šílených krav a nejnověji prasečí chřipka? Prasečí chřipka. Pánbu má přeci jenom smysl pro humor.

Takto jsem nedávno rozmlouvala s prodavačkou v jediném solidním místním knihkupectví (Kosmas) poté, co jsem ukořistila příručku První pomoc u dětí a taky brožuru o historii horských stříbrných dolů. - A přidejte mi k tomu eště jednu á dvojku. - Vidíte, tohle je poslední. To je teda snad poprvé, co je vyprodám. Většinou mi tady nejmíň dvě zbydou. - A kolik jich berete? - Tři.

Milý pane, jen ze zdvořilosti děkuji za rukopis, kterým jste se rozhodl oblažit naše nakladatelství. Zrovna jsme si říkali, že na pyramidu makulatury na dvorečku by se mělo ještě něco málo přihodit a pak to konečně všechno zapálit... ale nic ve zlém, jen žertuji, dopisy v koši nekončí a já jsem vaše dílo prolistoval, fakt. Snad mi odpustíte, když neodolám a svěřím se vám s několika svými postřehy. Vnímavý člověk jako vy je jistě ocení. Poslední dobou se roztrhl pytel (kéž by se roztrhl těm, kdo to plodí) s tlustospisy, nejlépe ve třech svazcích, ale pět vypadá taky dobře, zaplněnými povětšině řídkým dějem, postavami s mimořádně debilními jmény, které mávají kušemi, tasí meče z pochev (pošev?) a obsedají koně obutí do škorní, a honí jiné postavy s debilními jmény, to vše za doprovodu komických dialogů. Nakonec se obvykle tasí ty meče a postavy umírají, což je většinou dobře. Proboha proč to všecko? Že to prošlo Walteru Scottovi, ještě neznamená, že by se v tom smělo pokračovat. Jistě, p

Je třeba se zmínit o velkovýletě po stezce Mistra Vrchlického, protože to byla významná událost pro celou rodinu, a taky z ní plyne poučení: jezdit s kočárkem po turistických stezkách se sice dá, ale má to svoje mouchy. Odjeli jsme vlakem do blízké vsi a vraceli se po červené. Všechno šlo dobře, počasí výstavní, takže jsme potkali hodně lidí. Někteří z toho neměli radost, třeba ti, co museli na úzké stezce ve svahu příkře spadajícím k vodní ploše uhýbat nesenému kočáru... jiní žasli (ten cyklista, co jsme ho potkali po pětiminutovém krosu bahnem a vodou, se musel docela divit, když na ta místa dorazil). Došlo na pinkik na opuštěném hřišti a na kojení ve výletní restauraci (přepil jsem Doru v pivu). Když nicméně odečteme adrenalinové pasáže, byla to čilá radost a estetika. Údolí Vrchlice je plné vzácných rostlin i živočichův, romantických zbořenin mlýnů a skal, po kterých často lezou outdooroví intelektuálové a outdoorové kočičky. Výlet okořenilo dosti bizarní setkání s klubem modelářů

Politická témata jsou vyčerpávající, oprsklost, s jakou se k národu obecně a nám zvláště chová televize, ohromující a slov zbavující. Náš kulturní život upadá. Výlety z nory jsou stresující. O čem se nedá psát, o tom je třeba mlčet, jak napsal ten... no tamten... Vieweghstein - asi proto je z blogu pole neorané. Ale doléhá hlas z Jinonic: co Dora? Nelze odepřít: Dora je vyčerpávající, stresující, ohromující. Dobře, trochu to rozvineme. Tři měsíce - dneska? Dneska. Tři měsíce. Pochopitelně je na svůj věk nesmírně inteligentní a pokročilá. (Že je krásná, o tom snad není třeba psát.) Například český vokalický systém zvládá už skoro celý, a zkouší si umlauty. Již nyní ví, že se bude věnovat francouzštině - pročež si osvojila čípkové R (to ostatní už půjde samo). Je nesmírně muzikální. Když jí zpívám, pokouší se mě naučit, jak jsou ty melodie správně. Moc mi to nejde, ale ona je trpělivá. Je fantasticky motoricky zdatná: když si nacpe ruku do pusy, zas ji dokáže vyndat! Často předstírá, že

Když jsem byl malý, byly revoluce asi tak dvě. Velká říjnová, která se konala v listopadu, prezentovaná zhruba jako drtivé vítězství šiků andělských nad temnou stranou síly. Pak byla eště francouzská, a ta nebyla tím správným způsobem velká, a navíc se tuším nějak nepovedla nebo co. Občas se mluvilo o burožoazní revoluci v roce 1848, ale to bylo trochu nejasný a moc se to nerozmazávalo. Dlouho potom jsem se seznámil s poučkou, že revoluce požírají svoje děti, a šiky andělské postupně pelichaly. Ale s tím se člověk s věkem vyrovná. Sametová vypadala jako celkem věrohodná revoluce, ale už je to dlouho, a moc z toho nezůstalo. Trochu se obnosila. Tak nějak všichni zapomněli, co to revoluce byla a jestli vůbec. Nejde ani tak o historii, jako o sémantiku: najednou přišla doba, kdy revoluce spočívá v tom, že při telefonování mobilem smíš mít na nohou potápěčský ploutve. Že barva na vlasy barví vlasy. Že šminka řasy nejdřív obarví, pak prodlouží, pak natočí, pak jim zvětší objem, takže už vy

Někdy to na mě přijde. Otevřu noviny... v lepším případě jen žasnu. Jako teď. Kácení alejí, protože řidiči chlastaj víc než loni a víc narážej do stromů. Komunistický učitelky dějepisu. Bordelpapá a bejvalej udavač na čelný pozici v socdem (ale na tom asi neni nic divnýho). ČT, která má rozpočet sedm miliard, ale na výrobu programu dává jen dvě a půl. Záhlavec za sto tisíc (to nám ta inflace pokročila, což? Já pamatuju, kdy to bylo zadarmo. Teda aspoň mně máma nic neplatila. Nebo že by mi to ukládala na sporožíro?) Nebo teď zas Bém: zajel se podívat do Liberce, byl nesmírně příjemně překvapen a bere to jako důkaz, že bychom zvládli i tu olympiádu. Že tam nepřišli lidi, že sněhu bylo dost jen náhodou, že tam protekly miliardy kdovíkam, že je celej Liberec nasranej, že tam padaj trestní oznámení - to jsou jen takový chybičky. A Bém je mimozemšťan. Jiný vysvětlení nemám, protože blbej, blbej von přece není?

Nemůžu se nepodělit o svou nejoblíbenější chybu z překladu, který právě polepšuju: "Kočár byl tažen šestispřežím koní. Na prostředním koni prvního páru seděl lokaj." To snad ani nemůže bejt náhoda nebo tupost, to museli udělat schválně.

Všecko zdárně pokračuje, už si na sebe všichni tři začínáme zvykat, nás přestává děsit řev, Doru přestávaj děsit moje písně. Dneska jsem ji podrobil dvojkombinaci Už se ten tallinskej rybník nahání - Široký hluboký ty vltavský tůně, a snášela to docela dobře. Vodní tematika má vůbec docela úspěch, třeba Kapitán pejsek od Vltavy je celkem oblíbený kousek (můj oblíbený kousek, u ní se to ještě úplně nepozná). Pětičtvrťové fláky od Dunaje, další vodní kapely, kterou voda vzala, zatím nezkoušíme. Ale konstatujem s Liškou, že se člověku občas vybaví překvapivý věci - mně třeba Ježek a Šlitr... aneb co se v mládí naučíš, v rodičovství jako když najdeš. Dítě prostě bude muzikální, ať chce nebo ne! A pro věčnou památku: Dočetl jsem se onehdy v novinách, že osobní theologický poradce papeže (Polák jakýsi) na základě výzkumu jistého věkovitého jezovity nazřel, že mužové i ženy přijdou sice všichni (pochopitelně) do pekla, ale dostane se jim tam odlišného zacházení, protože hřeší odlišnými způsob

No tak jsou to zlatý děti, Kozorozi, jsou, ale mohly by mít tišší reproduktory... aneb opět jsme předběhli současné události, a realita nám vytírá tento... zrak. A to jsem prosím dva dny v tejdnu v Praze, to Liška s ní je furt! No s Dorou. A Dora řve. Já vím, že děti maj řvát. Liška to taky ví. Ale je to frustrující. Ta bezmoc. Mlíko nepomáhá, songy nepomáhaj (zejména ty moje), zavinovačka-bondáž nepomáhá, houpání nepomáhá, jízdu autem jsme nezkusili, to bych zase strádal já. A Dora řve. Jesli jí sakra něco nejni? Rodiče propadaj nervozitě a řvou na sebe, jelikož běžná hlasitost nepostačuje. Sultánovi se svírá žaludek, Liška si hryže nohu. Co děláme špatně? Jistě, my víme, že nic, ale stejně... V nouzi nejvyšší jsme jakožto rodina knihy sáhli po literatuře. Super. V jedný příručce je těžko uvěřitelná rada, že se může zkusit pustit hučení fénu nahraný na kazetě nebo rovnou vysavač. Nevim, jestli to má to dítě zabavit, nebo prostě přehlušit. Ale jeden titul, s titulem Dítě pláče - co dě

Je třeba uvést na pravou míru jeden detail, který zmínila onehdy Liška: řečený Haderer, autor Života Ježíše , což je skutečná ozdoba nejen naší bibliotéky, není jeden z proslulých německých teologů, kteří po druhém vatikánském koncilu tolik přispěli k modernizaci katulického světonázoru - tak hluboko jsme skutečně po porodu zatím nedospěli. Je to brilantní karikaturista, kterého v Čechách jeden čas stíhala hluboká nepřízeň jakýchsi samozvaných koniášů, a pak se to všechno propadlo do Levných knih a zapomnění. A proč to máme na záchodě? Nu protože z toho učůráváme. A co ještě máme na hajzlíku? No třeba Almodóvarova Patty Diffusa, venuše záchodků se vcelku nabízela. Pozorný čtenář nalezne též apoteózu tradičního japonského záchodku v jedné knížce od Tanizakiho. Příhodná je i edice Jen ne nuda! (ta u nás zakotvila v důsledku Liščiny akademické činnosti). A tak dále. Délesedící čtenář se prostě nemusí snažit umotat z prdu kuličku, a může se začíst do hodnotné literatury; spojit příjemné s

Aby to nevypadalo, že u nás stále vládne nějaká rodinná idyla a že jsem dokonale vymydlená žurnálová matka, která se na návštěvy usmívá v nažehlené blůzce s čerstvě upečeným koláčem ve vypiglované kuchyni zatímco vzorné dítko v suché plíně si spokojeně brouká v postýlce...:-) Vážení, není tomu tak, jako všichni prožívám dny skvělé, dny horší a dny, díky nimž si dokážu na chvíli uvědomit, proč jsou některé novomatky zralé na blázinec. Nejde o namožené hlasivky, které utrpěly tím, že jsem si bez tréninku tři hodiny hrála na jukebox, ani o nemyté talíře, ani o seznam úkolů, z nějž jsem dnes opět neodškrtla ani jednu položku, ani o záda zničená věčným nošením. To spíš ten pocit, že dny úplně splývají, že nevím, jestli je úterý nebo pátek, večer nevěřícně sedím a divím se, jak den zase utekl, aniž bych co hmatatelného vykonala, a to bylo před chvílí ráno. A zítra zas. A pak taky. No jo, eště že si člověk může zazpívat s Burianovými ženami: "A jak se pořád máš? Na dovolené... To bych ta

Sultán tady kdysi sliboval porodní reportáž a kde nic tu nic. Nejspíš ho zaměstnává ta přemíra poporodních rodičovských zážitků a ještě víc pořádání za dekády nashromážděných knih do našich nových knihoven, pěkně podle edic, barev, velikostí, témat... případné návštěvy upozorňuji obzvláště na unikátní WC knihovnu s klozetovou literaturou. Mě například na toaletě potěšila četba z Hadererova Života Ježíše. Ale zpět k tématu. Porod. Shrnula bych to slovy našeho věrného čtenáře Zapatita: taková horší zácpa. Zapatito to určitě mínil s dávkou nadsázky snaže se utišit předporodní úzkost prvorodičky, ale nakonec se trefil nejpřesněji ze všech. Připouštím, že jsem nejspíš měla štěstí, ale rodit děti mi po prvním úspěšném pokusu nepřipadá nijak zvlášť bolestivé ani nepříjemné. Sečteno a podtrženo, celý proces od první slabounké kontrakce až k Doře v náručí trval sedm hodin, z toho teprve poslední tři hodiny mi daly skutečně zabrat. Víc než stahy mě zaměstnávala nevolnost a vlastně celou dobu jse

Tak dceru opustila žlutá barva, takže jsme ji nemuseli nechávat v nějakým osvětlovacím zařízení. Chtělo by se napsat, že teď už je to jen na nás, ale ono je to spíš jen na Lišce. Já tu a tam přebalím, pochovám, ale kojit holt nemůžu. A radši to nezkoušim - znáte to: podej čertu prs... Ale s tím čertem to samozřejmě přehánim. Kozorozi jsou prý zlaté děti, a tak i Dora, pokavad nemá zrovna zatražený prdy (prdíky? větříky? větérky?). Ale vytváří si nepříjemný návyk přisát se čistě pro pocit osobní pohody, ne z hladu - takže Liška tráví den s ňadry pohotově... Péče o dítko je zdá se celkem elementární a nevyžaduje intelektuální investice. Ovšem ani intelekt nijak nestimuluje (Liška by mohla povídat) - zato ale prudce rozvíjí naši muzikálnost. Ukazuje se, že Doru lze poměrně dobře upoutat a leckdy i uklidnit zpěvem... takže i Sultán shledává útržky slyšených písní (většinou tak první dva verše z písní z filmů pro pamětníky) a činí to, čeho veřejnost nebývá svědkem: "A teď tu naši, co,

Psal bych, ale v Noře není internet, a do Prahy se snažim jezdit co nejmíň. Řidič, ten tvrdý chleba má, zvlášť taková brzda jako já. Dneska to v Říčanech docela vázlo. Dora juž doma, a když jí sleze žlutá barva, tak i zůstane. Pokud jde o mě, je to stejný jako s porodem: nečekal jsem, že mě to tak vezme. Jistě není třeba rozvádět. Včera jsem na ni asi deset minut v kuse mluvil. Kdo mě zná, ten ví, že to už něco znamená. Dokonce jsem sám sebe přesvědčil, že už ví, kdo jsem. (Ten s tou věcí přes oči, kterej nemá mlíko, ale celkem ohleduplně převlíká a chová.) Nastává ta pravá doba přečíst jí se tam nějakou hodnotnou poezii.

No prosím. Předčasné a velmi blbé předbíhavé haiku si vybralo svou daň. Dora se narodila o tejden dřív. Nezahrávejte si s budoucností! Pro ty, kdo to snad ještě nevědí: 10. 1. t. r., 6.45 hod., 3,39 kg. Nemám možnost přímého srovnání, ale podle všeho to šlo rychle a hladce. Beze studu doznávám, že mi tekly slzy a vůbec. Během první doby porodní jsem tam byl vcelku k ničemu (příručka Partner u porodu se ukázala jako bludná), ale pak už to bylo jiný a jsme myslím všichni tři rádi, že jsme tam byli všichni tři. Reportáž z celé akce příště.

Tady to povážlivě usíná. Asi nás pohlcuje dění. Vánoce i přelom roku ve znamení budování nové nory. Převážíme věci autem. Sultán pracuje rukama... onehdy namontoval lustr... ale nejlíp mu jde sekání do zdi. Buch, křach! Smontoval postel. IKEAaajaj. Nejvíc toho ale stejně udělal Liščin otec. Do toho permanentní nervozita, že už už bude třeba vyrazit po zasněžené státovce do porodnice. To bude jízda! Prej už by to ani nebylo předčasně, kdyby to přišlo málem dva tejdny před termínem. To bude jízda... Nora opatřena pravými thonetkami z brněnské univerzity. Echt i se zkamenělými žvýkačkami z počátku století. Zvažoval, že jednu ochutná, nakonec ji jen odsekl dlátem. A jedno předčasné blbaiku: Dora už je v nora v Hora.