Kmotra liška & Sultán Tyrl

Už je to tak, dlouho jsem cestu k moři odkládala a teď bych se k němu nejradši přestěhovala. Belgický moře je nádherný! Kam se hrabou banálně krásný pláže Jadranu nebo dramatický řecký pobřeží, který se tak pěkně fotí do katalogů cestovek. Severní moře není fotogenický, ani přívětivý, ale bere dech. Dlouho není vidět ani cítit, ale když přelezete pobřežní duny, úplně vás ohromí, protože najednou - kam až dohlídnete - není nic jinýho než rozbouřená šedo-černá hladina a široký nízký nebe. Z moře fičí slanej vítr, písek máte za chvíli i v uších a než smočíte nohu do ledový vody, musíte urazit pár stovek metrů po odlivem obnažený, promočený pláži. Člověk si připadá jako nějakej romantickej hrdina z obrazů Caspara Davida Fridricha, kterej fascinovaně zírá na nebezpečnej živel. Vlasy vlajou, kromě větru a vln není nic slyšet a lidí málo. Ty z místních, který neodradilo nepříliš přívětivý počasí, je vidět většinou s drakama nebo na kolečkovejch jachtách, kterýma jezděj rallye po pláži. Zdá se

Před pár dny jsem podala sportovní supervýkon hodný Jozefa Pribilince v jeho lepších časech. Ušla jsem dva kilometry v botách s podpadky a předpokládám, že stejně jako Jozef (po dvaceti kilometrech olympijské trati) jsem skončila s nohama ne tak zcela v kondici. Po půlnoci jsem rozbolavělá chodidla máčela v ledové vodě a vypotřebovala všechny náplasti na puchýře, který se ani nedaly spočítat. To je tak, když má člověk (žena) být za dámu. Akce vypadala původně nevinně - zahradní pivní party českýho velvyslance při EU. V pozvánce stálo výslovně: oblečení "casual". Moje naivní představa, že za velvyslaneckými půllitry vyrazím tak nějak casual, jak obvykle chodím - džíny a lepší triko, ale rychle vzala za své. Když jsem se jen tak pro jistotu zeptala kolegy, do čeho se obléká, začal mluvit o saku a kravatě. Džíny šly tím pádem rychle dolů a pak jsem strávila několik minut přemýšlením, jestli vůbec "něco slušnýho" vlastním. Nakonec jsem to vyřešila černejma šatama a - ja

"Jamník" je pěkný slovo, a dneska jsem ho objevila díky Belgii. Vrcholem řádně propršenýho nedělního výletu do Mechelenu totiž byla procházkem dvorem bekyní, hezky česky řečeno bekináží. Bekyně, jak jsem se jako poctivej nedovzdělanec dozvěděla až tady, byl středověký ženský a nábo-ženský spolek vdov a starých panen, které se rozhodly žít v ústraní, na všechno se vykašlaly, a vedly pěkný spořádaný zbožný život nezávisle na chlapech i na všem ostatním. Bekyně nebyly jeptišky, neskládaly sliby čistoty (u vdov by to ani nešlo) a nežily v klášterech - žily v bekinážích, jakýchsi městech uvnitř měst. No a právě v Belgii se těchhle bekináží docela dost zachovalo a dneska jsou dokonce na seznamu UNESCO. Bekináž jsem viděla už v Lovani a v Bruggách, no a teď do třetice v Mechelenu. Jsou to veskrze tichý místa, takový městečka pro panenky. Malý k sobě natěsnaný domky, dvorky jako dlaň, úzký dlážděný uličky, uprostřed zpravidla kostel. V mých očích je to ideální místo na život - větš

Poznámka o Lovani: tam mě to teda moc nebavilo. Markt plnej kavárenských stolků, katedrála... asi jsem měl málo času, asi mě brzdil kufr, co jsem vlek. Světlým bodem bylo množství dívek: asi že to je univerzitní město. S tím souvisí taky socha-fontána u katedrály: skřet jakýsi s knihou v ruce, kterému skrze trychtýř teče moudro do hlavy. Aspoň si to tak představuju - v den mé návštěvy v Lovani moudrost netekla. Poznámka o zapouštění kořenů: - jasně, trochu brzo na tak silný slova, ale když přijede návštěva, provádíme ji po širé Belgii tak zasvěceně, že to už o něčem svědčí. Naopak si návštěva občas žádá návštěvu místa, které bychom jinak možná vynechali: třeba kostel u Grotte Marktu v Bruselu, okolo kterého jsme několikrát prošli, ale nevlezli dovnitř. Ode dneška vím, že jsou tam skvostné moderní vitráže a že je to kostel se zahnutou lodí - něco takovýho jsem v životě neviděl. A návštěva vyvolá i chuť na chvíli opustit vyšlapané chodníčky a najít něco, co jsme ještě neviděli: tentokrá

Když jsem se poprvé dozvěděl, jak slaví první máj, Svátek práce, novinářská enkláva v Bruselu, a když jsem byl k oslavám spolu s mou ženou přizván, cítil jsem vzrušení adepta přistupujícího k jakémusi esoterickému rituálu, jenž se otevírá jen nemnohým. Za nějaké tři neděle jsem měl zjistit, že pravda je poněkud jiná - ale stejně to stálo za to. "Sejdeme se na jednom nádraží," vyprávěli mi zdušeným hlasem, "tam se nasedne na drezíny a jede se do jednoho kláštera, kde se všichni šíleně vožerou klásterním pivem a večír zas jedou nazpátek. Nazpátek je to naštěstí s kopce..." V mysli se mi propojily scény z drezínou z Bratříčku, kde jsi, gotický román Mnich, zážitky z plzeňského podzemí a slogan z trička, které jsem viděl v Bruggách: je na něm zobrazena přepestrá škála belgických piv a nápis: V životě nás čeká řada důležitých rozhodnutí. Rozhodl jsem se okamžitě: u toho nesmím chybět! Příští svátek práce mě patrně zastihne někde úplně jinde. Pak jsem se dozvěděl, že jde