Kmotra liška & Sultán Tyrl

Přestala se nás dotýkat politická situace. Co je nám do našich milých vyvolených zástupců a jejich šaškáren ve sněmu. Co je nám do trucování toho postaršího hošana na Hradě, co se neumí ani podepsat, když se mu řekne. My, jako naše rodina, my už jsme totiž dávno v Evropě, a bez Lisabonu. Máme to statisticky podložené. Dočtli jsme se, že Češi spotřebují za rok asi 25 litrů vína na hlavu - což je hluboko pod průměrem EU, kde se začíná na pětatřiceti. Přátelé! NAŠE rodina se svou průtočností, již odhaduji na nějakých 50 litrů na (moji) hlavu, je v Evropě již dávno vinnou velmocí a na české pivopije činí posměšné posunky! Freude schöner Götterfunken, Tochter aus Elysium!

Dočetl jsem se, že po Číně se šíří zaručená zpráva, že kdesi ve skandinávských pralesích existuje město, ve kterém žije 25 000 blond lesbiček. Chlapi tam nesmí, a ty holky tam žijou už dvě století. Na zeměkouli existují různé kultury, vyvíjely se v odlišných geografických a klimatických podmínkách, prodělaly různou historii, dobraly se odlišných náboženství a filosofií, vyvinuly si rozličná písma a jazyky. Tak mě napadlo, jestli třeba taky každá kultura dospěla ke specifické kolektivní sexuální fantazii. Malí černovlasí falokratický Číňani podvědomě sní o lesbických valkýrách, bílý angloamerický muž o nedospělých povolných Thajkách. A tak. Postkomunističtí Středoevropani... Středoevropani jsou ztracený, Sředoevropani nemají kolektivní sexuální fantazii, protože mají telku. Toť jejich sexuální partner, to s ním tráví něžné, avšak nikoli vášnivé večery, za kterých slastně přijímají od telky každý projev milostné přízně, i kdyby jím měla být reklama prsící se nějakou jakoby vědeckou kokot

Vidíte sami. Úpadek. Bloggerská produktivita nula. A co teprve, kdybyste viděli i nevirtuální neproduktivitu. Na mateřský si připadám jako bych měla dva roky prázdnin - čas ztrácí hodnotu, dny v týdnu by se všechny mohly jmenovat stejně. Můžu bejt ráda, že Sultán koupil televizi, to je můj maják v moři. Když z bedny večer čumí Pohlreich, je tu úterý. Mistr Kraus - vida, a už máme pátek. Když se na stánku objeví Reflex, nadešel čtvrtek. A když je všude zavříno, došlo nejspíš na neděli. Můj den má předem daný program. Jsem na tom skoro jako hrdina filmu Jak na věc. Snídaně: dvě jednotky. Nákup: tři jednotky. Oběd. Procházka. Za normálních okolností bych si užívala leháro (ano, flákám se), ale jelikož mi chybí kontrast pravidelného zaměstnání, ani to mi není přáno. Na stereotyp si stěžuju jenom Sultánovi, ten má funkci chápavého muže, jinak se snažím budit dojem spokojené matky. A to se mi daří. Jsem spokojená, jsem spokojená, jsem spokojená. A udržuju naši ledničku plnou. Ještě jsem se n