Kmotra liška & Sultán Tyrl

Druhý porod nebyl pro otce žádnou rutinou. Sice si myslel, že vše zvládá ve větší pohodě než posledně, ale nervozita matčina ho vyvedla z omylu. Nejprve přistavil auto na přechod, protože myslel, že věc spěchá (pak se ovšem ukázalo, že to byla v podstatě pravda!), pak chtěl předvést, že chce rodičku přivézt co nejdříve, a nahlas zvažoval, že projede na červenou jeden zcela bezpečný semafor - a se zlou se potázal... V porodnici už nechal věcem volný průběh; všecko šlo rychle a neměl ani čas zmobilizovat asertivitu a protestovat proti místnosti, kde se mají rodičky "připravovat" (kachlíkárna dva krát dva); nicméně ho trochu překvapilo, že když byl vpuštěn do sálu (půl hodiny po příjezdu?), byly již věci v běhu. Doktor byl klidný rutinní nastřihávač, sestry klidné rutinní odnášečky mimin, ale pak nám dítě půjčily a všechno už šlo dobře. Po návratu z porodnice samozřejmě nastalo hledání nového rytmu, ale to ovšem leželo hlavně na matce Lišce, čili v zásadě pohodička, nebýt toho

Blog zeje prázdnotou, psaní vázne, ale my to teď rázně napravíme. Nebudu to nechávat jen na Sultánovi, přísahám. Takže co je u nás nového? Máme nové dítě. Nora se pomalu plní. Náš čtyřkilový chlapec se narodil skoro před dvěma týdny a řeknu vám, byla to zase jízda. Ačkoli jsme si přísahali (donutila jsem Sultána přísahat), že tentokrát nepojedeme do porodnice s prázdnou nádrží, kupodivu se nám opět podařilo vyrazit jen se zbytky benzínu. Sultán tvrdí, že je to moje vina, ale nevěřím mu. Nicméně, benzín stačil. Ačkoli jsem si říkala, že se tentokrát nenechám zaskočit a nepojedu do porodnice na poslední chvíli, zase jsem to prokaučovala. Rána jsem se budila svěží a plná optimismu, že v klidu připravím domácnost a někdy odpoledne pozvolna odjedeme rodit, ale než se Sultán, který jel deponovat malou lišku k babičce, po půl hodině vrátil, měla jsem kontrakce po dvou minutách a věru už mi nebylo do skoku. Nicméně stihli jsme to. Ačkoli jsem si hodlala porod hezky "užít" (prolistova

Je potřeba zaznamenat historku, kdy někdo skutečně docenil moje vyženěné (už skoro pět let) příjmení. Udělal jsem si volný večer, zašel v Praze na koncert, a pak, protože večer se pěkně rozjel, jsem zaskočil na panáka do baru na Žižkově, který patří chlapovi jménem Glen, kterému jsem přeložil knihu. Vešel jsem, bylo tam hezky plno, přistoupil jsem k baru a rozhlížel se po Glenovi. Glen nikde, ale na baru ležela naše kniha. Vedle ní stál chlapík, kterej po ní zničehonic sáhnul, otevřel ji a začal s ní vytírat loužičky na barpultu. Tak mu povídám - "tohle by se myslím Glenovi nelíbilo". A ten člověk už jemně podroušeným hlasem povídá, "dělám patinu, já si to můžu dovolit, protože já jsem Glenův nakladatel". No nechtěl jsem se nechat zahanbit, tak kontruju "no a já jsem Glenův překladatel". Chlapíkovi se to moc líbilo, tak se hned přátelil, dozvěděl jsem se, že se jmenuje Miro, já mu prozradil svý jméno. Asi je to nějakej Slovák, ten Miro, napadlo mě, protože

V New Yorku a na Jižním městě je to asi horší, ale stejně - nežije se nám v těch tropech lehce ani na maloměstě. Jako nejlepší forma boje se osvědčila domácí izolace, nevětráme, necouráme ven, sedíme před větrákem a občas navštívíme sprchu. Malou lišku už to zjevně moc nebaví, ale vždycky to spraví pár dílů Fíka nebo společné prohlížení časopisu Maminka. Ani mě to už moc nebaví, ale musím se chovat dospěle, i když pokročilou graviditou se dá omluvit leccos. A právě to mě žere, tak se musím terapeuticky zmínit. Nejspíš je to sebeklam, ale nepřipadám si jako přefouknutá velryba a břicho se mi zdá přiměřené termínu zářijového porodu. Ale asi jsem v tom sama. Babička mě vždycky starostlivě ohledává a hlásí, že vypadám na rozpadnutí (ale to mě moc nepřekvapuje, i první těhotenské břicho blahé paměti ji děsilo a měla strach, že prasknu). Komentáře neobeznámených spolubčanů jsou peprnější. Už před několika týdny se mě paní v půjčovně DVD s empatií v hlase ptala: Vy už to čekáte každou chvílí,

Virtuální aktivita naší rodiny se děje poslední dobou spíš na Facebooku. Je to rychlejší, člověk může rychle reagovat na cizí podněty, předstírat duchaplnost v reálným čase. Nebo aspoň chatovat. Nutkání zavěsit na web něco smysluplnýho, když už, sice latentně přetrvává, ale není tak naléhavý jako v případě blogu. Statusu na FB stačí jedno slovo, a už to vypadá oduševněle (někdy). A ta interakce, i když je kolikrát dost povrchní, je celkem vydatná: nedávno jsem se přes "přítele" A (spolužák z fakulty, se kterým se nevídáme) dozvěděl, že na FB je i moje dávná známá z oboru i koleje (reagovala na jeho status), kterou jsem řadu let neviděl; zaslal jsem jí tedy žádost o přátelství, kterou ona přijala, aniž ovšem věděla, kdo jsem (ano, ta změna příjmení). Pak jsem jí to objasnil, napsali jsme si, jak jsme rádi, že o sobě zase víme, a tím to skončilo. Že bychom šli třeba na kafe, to ne, a proč taky. Třeba se zas potkáme na nějaký akci, o který se dozvíme na FB. -- Jestli to vypadá,

Tak jsem se díky Sultánovi zastyděla. Psaní mi taky nejde. A vůbec tvůrčí činnost mi nějak nejde. Jedno dítě na vnější oběžné dráze, jedno dítě na vnitřní oběžné dráze: soustředím se už jen na denní rutiny a na víc mi nezbývají síly. Včera jsem ovšem cestou z knihovny připadla na jedno takové nosné minitéma. Už přes rok - bývalí skoropražáci - bydlíme v Kutné Hoře. Maloměsto v nejhorším i nejlepším smyslu slova. Ale oproti někdejšímu doupěti v Nusli má naše nová nora jednu obrovitánskou výhodu - lokace. Takže co my tak potřebujeme k životu? Trafika: 50 metrů. Bankomat: 100 metrů. Pekařství: 100 metrů. Knihovna 150 metrů. Lékárna 150 metrů. Knihkupectví: 250 metrů. Pediatr: 200 metrů. Gynekolog: 200 metrů. Hospoda: 50 metrů. Hospoda s točeným nealko pivem: 150 metrů. Potraviny: 200 metrů. Pošta: 50 metrů. Drogerie 100 metrů. Pískoviště: 250 metrů. Kavárna: 250 metrů. Máme v okruhu půl kilometru i leccos, co příliš nepotřebujeme - třeba squashové kurty, prodejnu zbraní a střeliva nebo po

Dělá se to? že nějakej správce smaže blog, poněvadž se na něm nic nehejbe? trest za nedostatek invence? Mně to teda dělá trochu hlavu, že nemám chuť psát - ale myslím, že jsem na to přišel: to je únavou. Dítě vstává v půl šestý, po večerech se překládá (pokud nesjíždím Bonda) - a navíc mi teď kleknul notebook, takže se moc nepíše, i kdyby se chtělo - aneb další srážka s technikou, která bude potenciálně pěkně mastná. Myslíval jsem si, že si s přístrojema rozumím, ale bezpečně zvládám jen pustit gramofon. Mobil využívám tak na deset procent, funkce nefunkce. Onehdy mi Lišče přenastavilo displej a mě trvalo tejden, než jsem to doved změnit. Už aby děti vyrostly, budou mi v těchhle věcech radit. Témat na psaní by jistě bylo dost - knihy, knihy, a volby. To je zase komedie. Tuhle jsem chvilku přemejšlel, jestli by fungovala paralela mezi volební kampaní a reklamníma blokama v telce. Má to plodný aspekty - reklamy postavený na tajných jakoby vědeckých ingrediencích (jako třeba mineralit),

... a obojí zatím na amatérské úrovni; vlastně kariéra v obojím začala skoro současně. Auto tím poněkud trpí, následně i my; s dítětem je snad jinak, ale ta paralela by se jistě dala budovat dlouho. Jel jsem onehdy s automobilem, když tu náhle pod kapotou hrkne a fiatka škytla prdla umřela. Jen tak, na silnici mezi poli, pípá, pípá, nožky bolí. Nastává dobrodružství, tažení na lanu, servis ("sežeňte si novou hlavu motoru" - nová stojí třicet tisíc - "a rychle"), velká klika, když se díky tchánovi hlava sežene za pět, a placení. Zas jednou o zkušenost bohatší. Povznášející bylo, když jsem vezl do sběrny starou hlavu, starou baterku a starý kolo: dali mi za to peníze! Celý to spolkne jeden poněkud debilní překlad, na kterém dělám. A dítě zažívá první vzdor a všem třem nám z toho jde hlava kolem. Jinak legrace: objevuje možnosti chůze, řeči a jídla, padá a řachá se do hlavy, čte a trhá knihy, mává na japonský turisty, štěká na psy, masakruje sedmikrásky. Rodiče se učí

Dostala jsem onehdá k narozeninám cennou publikaci. Jmenuje se Jak na to! a jsou v ní víceméně použitelné obrázkové návody, jak zvládnout nejrůznější situace, úkoly a potíže. Což o to, třeba nakrájení artyčoku nebo recept jak připravit hadí maso se můžou hodit. Pak je tu ale hezkých pár rad, který vypadají dobře v knize - ale zkuste to ve skutečnosti! Co třeba Chyťte rybu rukou a pod čtyřmi obrázky stručný popis: ponořte ruku do vody- pohybujte prsty-vyhoďte rybu na břeh? Jó, to kdybych věděla, můžu na vejletech nachytat do saku mandel pstruhů a rodina bude mít vystaráno. Dobrý je taky použití jídelních hůlek - teoreticky to ovládám hezky dlouho, ale ještě nikdy se mi nepodařilo se najíst. Do stejnýho soudku patří Porod v taxíku. Jelikož mě něco takovýho sotva potká (Kutná Hora a taxíky?), jsem celkem v klidu, ale tady to máte - bůhví, kdy se vám to bude hodit. Osm obrázků a pod nima lapidární návod: zastavte taxík-klekněte si a nechte působit zemskou přitažlivost-jemně uchopte dítě-ot

Venku je krásně, každej normální člověk se na všechny směje, ale maloměstský jedubáby na to nedbají a zpívají dál svou kolovrátkovou píseň. Cikáni a Vietnamci, táhněte odkud jste přišli, hnát vás odsud vidlema! Tož Vietnamci by mohli, kdyby chtěli, ale kam Romové? Do Indie nebo na Madagaskar, bábám je to fuk. Dnes mi jedna taková zkazila ráno, když jsem musela její socioekonomické rozbory poslouchat ve frontě na rohlíky. A víte, že ty Vietnamci koupili tady kousek další barák. A opravujou ho. Paní, to mi řeknětě, kde na to berou. Zloději to sou. Český lidi makaj, a nemaj ani na uživení rodiny. A Vietnamec hned barák. Hnala bych je, vodkud přišli. Postřílet je málo. Prodavačky vědoucně přikyvujou, já se úplně konsternovaná ani nezmůžu na nějakou poznámku. Moje stará bolest. Pět minut poté bych jí to panečku uměla nandat. A tak aspoň napravuju kosmickou rovnováhu a myslím na skvělý vietnamký zelináře, který vedou celoročně mangold, čerstvý lišky a nepovadlý bylinky, myslím na zdejšího vi

Když jsme se před časem odstěhovali do kutnohorské nory, zanechali jsme v Nusli garsonku. Teď v ní bydlí potetovaná kočička, loni tam sídlila přátelská paní s dcerou. V mezidobí mladý muž se svou dívkou. Toho jsme museli vyhodit. Zachovali jsme se velmi asertivně, na naše poměry; jenže celá ta věc se táhne doteď a je to tak divná a nepříjemná historie, že stojí za to ji zaznamenat (anebo naopak historie zcela typická, která ukazuje leda tak naši / moji přehnanou dobrotivost). Pan P. jako nájemce měl zaplatit při nastěhování dva nájmy najednou. Zaplatil jeden a velmi slušně požádal, jestli by ten druhý mohl složit o pár dní později. Jelikož působil jako rozumný, zdvořilý člověk, který ví, co se patří, a jeho slečna taky tak, svolil Sultán k odkladu. Tož tak: a za pár dní to bude už pěkné tři měsíce, co nám pan P. ty prachy visí. Tedy ne všechny, dvě třetiny té částky se mu asi tak měsíc po nastěhování podařilo schrastit. Za další tři neděle (asi tak) plné omluv a domluv dostal výpověď,

...ale beze mě. Jel jsem onehdy na Kolín a potkal billboard s vyretušovaným Paroubkovým šklebem, který pravil "BOJUJI proti poplatkům u veterináře". V pozadí tuším psí smečka. Na Kolín se jede devadesátkou, já se většinou úzkostně soustředím na řízení, tak jsem si jen pomyslel něco o snadných cílech a debilovi, doma jsem se o tom zmínil Lišce a pustil to z hlavy. Na druhý projetí už mi to začalo bejt trochu divný, ale ona celá volební kampaň je dost absurdní (socdem prej spočítala, kolik stojí chřipka, panejo). Pochopitelně to musela být Liška, kdo mě upozornil, že to asi nebude origo socdem afiš. Definitivní utvrzení přinesl dálnicový billboard, kde Paroub bojuje proti "mlžům, plžům a hlavonožcům", což jsem ani ve stodvacítce nepovažoval za skutečné volební heslo. Liška měla čas si ten plakát i prohlídnout, prej moc pěkný. Čili jsem šťasten, že na Kolínsku, v Rathově kraji, panuje i nadále zdravý rozum. (Z)dravý rozum osvědčil též Petr Čtvrtníček, když odkázal do p

Jelikož opět jedu na červeném (řadové španělské, ovšem vydařené, v Bille v akci), pociťuji nutkání trochu rozvinout poznámku o Bondech v předešlém dvojzáznamu. Je sice trochu brzo na nějakou bilanci, protože poslední DVD je ohlášeno až na květen, ale už teď je jasné, že záměr skoupit všech dvacet starých dílů byl promyšlený a přínosný. Pro mě je asi kanonickým Bondem Brosnan, ty starší věci jsem viděl jen namátkově v televizi - velké mezery. (Oba díly s Craigem jsou samozřejmě vynikající, ale je to trochu jiný žánr.) Takže teď jsem zjistil, že i Timothy Dalton byl velmi obstojný. Co bude dál? Roger Moore sice natočil nejvíc bondovek, ale podle těch dvou dosavadních, co jsem viděl, jsou jeho díly dohnané do absurdní polohy. (Něco jako Pane vy jste vdova - celé je to bizarní, ale tak dobře vymyšlené, že se nad tím nikdo nepozastavuje.) Vyhlídka na vraždu, kde je už Moore dosti postarší, je strašlivá (padouch chce dosáhnou světového monopolu na výrobu mikročipů tím, že zatopí Silicon Vall

Není nad to, mít technicky zdatnou ženu, že? Tímto publikuji Sultánův zdánlivě ztracený vyd(a)řený text; have a good read! To jsem si teda nepomyslel, že to už je víc než měsíc. Asi to bude tím facebookem, člověk zapíše status a připadá si, že víc ke dni nemá co říct. A obvykle to tak je. Viděli jsme včera vzrušující film Julie a Julia. Pro nezasvěcené, nešlo o lesbické porno, ale o film o vaření a blogování. Obojí inspirativní. My bychom taky měli témata: Bond (na stánkách po 77 Kč, jedu v tom), vyjadřování sportovních komentátorů (želízka a jiné cenné kovy), teleshoping (35 nebo kolik let jsem byl neotřesitelně přesvědčen, že v hudbě neexistuje nic horšího než dechovka. Eva a Vašek a jim podobní mě trochu zviklali, ale teprve nedávno jsem poznal Zlo a zastřel jsem si tvář - ano, je to Maxim Turbulenc. Tři tlustý otlemenci, který neuměj ale lautr nic, ale přesto v tomto světě dokážou prosperovat a tloustnout. Vlastně je to povzbudivý...). Ale kde proboha vzít ten zicflajš? Nesmíme zap

Ježišikriste!!! Poslední půlhodinu píšu záznam, brilantní jako obykle, ve kterém doháním vše, co jsem za posledních šest neděl zameškal, a pak omylem ťuknu o centimetr vic vlevo, a místo abych otevřel novou záložku, tak tu záložku s blogem zavřu, a celej záznam je v prdeli, protože se sice údajně průběžně ukládá, ale kam asi! Klikám na všecky historie a proklikám se na prázdnou obrazovku. To je prostě vzpoura strojů! No to se z toho... No tak nic, no. Tak to jako shrnu, že jo. Takže jsme viděli: Bondy (ale ne Egon Bondy, ale BondJamesBondy), Away We Go (doporučujeme všem, zejména těhotným a rodičovským dvojicím i jednicím. Kreace Maggie Gyllenhaal mě hřeje ještě teď), Up in the Air: Jason Reitman, George Clooney, krom urážlivě debilního explicitního slzopudného dejte-mi-prosím-oskara předkonce dost dobré. Julia a Julie. Vzrušující film o vaření. A Dora: od jedné vrstevnice pochytila princip vstávání a vzpřímené chůze (není prostě nad společenské styky), o dvojčat G. zas na druhou stran

Když jsem byl ještě poměrně nedospělý, hodně frčel film E.T. mimozemšťan. Tehdy jsem ho nikdy neviděl (celej ostatně dodneška ne), takže jsem přišel o spoustu konverzačních příležitostí a řadu narážek a hlášek, které se později měly ohledně tohohle filmu vyskytnout. Takže když teď frčí Avatar, stejnou chybu už jsem neudělal, a i s Liškou ho navštívil. Tak za prvé je jasný, že žádný hlášky z tohohle filmu nevzejdou (což zní skoro jako diagnóza). Za druhý si myslím, že lítací hory jsou dost hovadina, i v rámci zobrazeného (fikčního, mrk mrk) světa. Za třetí jsem si při tom opět uvědomil, jak za mýho života fantasticky pokročila technologie - o 3D kinu jsem si čítával v časopise ABC a vypadalo to jako čirá sci-fi, stejně jako další věci, který působí dneska naprosto samozřejmě - DVD, PC, mobily. Žijeme ve sci-fi a ani nám to nepříde. (Některý technologie tak zlevnily, že už se ani nevyplatí je vyrábět...) Za čtvrtý - nenudil jsem se, ale že bych se z toho poprděl, to jsem se teda nepoprdě

Poslední dobou mívám cholerické záchvaty, které pravidelně přicházejí zaprvé: když malá liška odmítá jíst a hází po mě kaší, zadruhé: když počítač odmítá být poslušen mých pokynů, zatřetí: když se vypravím do knihovny. V knihovně bývám opravdu rozžhavéná do běla a může za to Kramerius, což je databáze digitalizoavných starších novin a časopisů. Krameria k životu nutně potřebuju, protože se pokouším dopsat disertaci. Ta disertace je o novinách. A ty noviny musím číst, pořád dokola. Jelikož to jsou noviny staré sto let, není tak jednoduché se k nim dostat. V knihovnách už je nepůjčují, protože se stářím rozpadají a když už je někde půjčují, není v mých silách dané místo navštěvovat (buď proto, že je v Olomouci nebo v letenském zámečku, kde mají otevřeno jen ve středu a studovna je věčně plná důchodců s lupami). I zaradovala jsem se, když jsem zjistila, že i Česko konečně zjistilo, že nastala digitální doba a že v národní knihovně začali zpřístupňovat periodika online. Už jsem si začala p

...jenom to né! Celou kutnohorskou noru postihl ausgerechnet prvního jakýsi neduh - Sultán do mrtva zvracel, Lišce bylo zle, Dora měla příkladný průjmy. Nějaká střevní chřipka či co, kterou Liška vyvezla i do vedlejšího polesí, zatímco si Sultán lízal rány. Radši jinak: ustanovme, že nový rok začal někdy teďka - Dora zdravá a veselá, Sultán přinejmenším při vědomí, Liška čile běhá. To by mohlo vydržet. Dora oslavila první narozeniny. Úspěšně si vypěstovala druhý zub a má nakročeno k prvnímu kroku. Je to velká čtenářka a destruktorka komínů. Z tý holky jednou něco bude! Jen aby nedopadla jako tatíček, který si na prahu krize středního věku uvědomil, že už pětatřicet let není ani tak velký čtenář, jako velký požírač písmenek. Který pozře, ale neuchová. No ale aspoň můžu číst stejnou knihu víckrát, že jo. I v novým roce.