Kmotra liška & Sultán Tyrl

V sobotu byl v Belgii státní svátek. Taková jejich verze dne nezávislosti neboli český 28. říjen. To, co se dělo v centru Bruselu, ale dalece překročilo meze mojí (nikterak malý, doufám) představivosti. Belgičani totiž nepovažují svátek jen za delší den volna, jako Češi, ale doopravdy ho slaví a jak! V centru města jich bylo skoro 200.000, jak promptně spočítali novináři a podle toho to vypadalo. Moře stánků s národními reklamními přeměty, vojenský přehlídky, na nebi tryskáče, v královským parku tisíce piknikujících patriotů, maršpárady s králem i bez něj, narvaný metro a všude radostná atmosféra smíchaná s pachem připálených hranolků. Některýma ulicema se skoro nedalo projít a vlastenecký duch vládl městem. Lidi chodili oblečení v národních barvách, auta ozdobili trikolórama, na balkony pověsili vlajky (v hustotě rovnající se někdejší normalizační výzdobě sovětskejma vlajkama na VŘSR). Nelekli se ani vyložený extravagance - děti, seriózní muži i důchodci promenádovali v sobotu s obro

Tak jsem si myslela, že blog začne kvůli nedostatku podnětů pomalu odumírat. Bláhově jsem měla za to, že už mě tady nemůže nic moc překvapit, že Belgie je prostě země jako každá jiná - a tohle rouhání se jednoho dne obrátilo proti mě. Jelikož životu vládne smysl pro (někdy značně perverzní) symetrii, končím tady v podstatě tak, jak jsem začala. V lednu jsem se tři týdny pokoušela desítkou telefonátů zprovoznit připojení na internet, ale teprve teď provozovatelé zdejších služeb ukázali drápky. V pátek jsem v časném odpoledni šla v dobré náladě z práce domů, přede mnou víkend bez deště, nový Harry Potter, rozlučkový večírek a další radostné záležitosti. Na dveřích bytu jsem ovšem našla ručně psaný vzkaz "Don´t use water (lake)" a pod ním telefonní čslo. Nic zlého netuše jsem si říkala, že nějaký soused předělává linku nebo montuje nový umyvadlo, a tak vypnul vodu. Náladu mi to nezkazilo. Když jsem kohoutek vyzkoušela, voda opravdu netekla - nemilé, ale žádná katastrofa. Pak jse

Po půlroce v Bruselu se můj pobyt nachyluje. Podnikli jsme v sobotu secesní okruh po jižní části Bruselu a já se konečně tímto (o)kruhem vrátil na místo, o kterém jsem psal v jednom z prvních svých příspěvků - do paláce Horta. Nebyla tam kupodivu fronta jako posledně (najednou tam totiž pouštějí jen 45 lidí), takže jsme si mohli od sklepa po podkroví projít (liška už podruhé) dům, který architekt Horta navrhl sám pro sebe. Nejsem si jistý, jestli jsem kdy měl možnost vidět dům, který si nějaký architekt navrhl jen pro sebe, pro svoji rodinu, kde realizoval svoje představy o dokonalém bydlení. Mistr Horta nenechal nic náhodě - navrhl i vnitřní zařízení, každou kliku a pant na skříni, každý kování, zábradlí, zrcadlo, výmalbu, ornament, koberec a vůbec. Středem domu vede schodiště se skleněnou střechou, světlo je pod střechou znásobeno zrcadly obrácenými proti sobě a opakujícími ladné ornamenty do nekonečna. Snad ani dva pokoje nemají podlahu ve stejné úrovni, bylo nad moje síly představi