České dráhy bodují neustále, jak ví každý, kdo pravidelně dojíždí za prací. Zpoždění patří k věci, v zimě kvůli mrazu, v létě kvůli horku, v létě nefunguje klimatizace, v zimě topení, průvodčí buzerují cestující, ale když je jich potřeba, nejsou k nalezení. Teď byl ovšem úplněk, a tak se všechny nemilé úkazy spojily v jedno "velký špatný", jak by řekla legendární televizní vědma Jolanda. Včera jsem mířila před půlnocí z práce, nádraží prázdný, provoz nula, ale minutáž zpoždění naskakovala na ceduli jako kila na váze ženy ve středním věku. Zastavilo se to na 50, pak už mi praskly nervy a vlezla jsem do osobáku, který sice trasu překoná v dvojnásobném čase, zato stál na nástupišti a já nemusela čekat, jestli se milostivě zhmotní. Ano, nakonec se zhmotnil, předjel náš smutný osobák, a tak jsem si mohla nadávat za špatnej odhad. Ale zase jsem směla celou cestu poslouchat Rammstein a kochat se tím, jak mladíci na vedlejší čtyřsedačce vesele prdí a radostně to komentují. Sexy.
aneb rodinný blog bez bázně a hany, honey