Kmotra liška & Sultán Tyrl

Jak jsem sliboval, že napíšu o pronikání mezi smetánku - moc jsem z toho teda nevytěžil. Nikdo mě nikomu nepředstavil, takže jsem si s čelnými bývalými chartisty rukou nepotřásl, ani s tím Havlem ne. Nemusel jsem ovšem řešit dilema, jestli dámám líbat či nelíbat ruku; naopak jsem řešil, co tam proboha dělám. A přitom jsem se připravoval: umyl jsem se, oholil, navoněl, zahalil, naučil se novej uzel do kravaty a ujistil se, že "boxerky a slipy jsou ze společenského hlediska rovnocenné". To se mi teda ulevilo. Jelikož se to dělo v Sovových mlýnech, měl jsem spoustu času postávat a kochat se artefakty. A zjistil jsem, že červené víno zásadně umocňuje mou vnímavost k výtvarnému umění. Strávil jsem tak plodné minuty před rozměrným plátnem Theodora Pištěka, pozorně si ho prohlížel a zvažoval, jak moc mě se.e. Zanechal jsem toho po třetí decce závěrem, že mě se.e dost - ale připouštím, že chyba je ve mně. Koneckonců já bych tak pěkně lidskou postavu zabalenou do hnědýho papíru namalo

Tak mám takovej pocit, že ze Sultána se začíná stávat blogger! Aspoň když se dívám na tu nadprukci posledních dní. Mystickým záznamům o typografii sice ani za mák nerozumím, ale svoje příznivce si tyhle exkurzy jistě najdou. Já radši zůstanu u šunky ve vykotlaným dubu a houpacího křesla, za nima můj obzor končí:-) V rámci vzájemné rivality lišky a jejího věrného psa nicméně hodlám Sultána a jeho mystický záznamy trumfnout! Takže tu pro vás mám PRAVDIVÝ příběh z mého profesního života mimo hájenku. Je to asi týden, co na Slovensku havarovalo malé letadlo. Bylo to u Bratislavy a ze začátku se nic moc nevědělo. Nejdřív se zjistilo, že zemřeli tři lidé a že se trosky zřítily poblíž obce Chorvátsky Grob. To by ještě pořád šlo. Pak se pátralo, kdo že byli ti nešťastníci. A představte si - ukázalo se, že to byli tři Chorvati. Takže máme tři mrtvé Chorvaty, kteří se zřítili v obci Chorvatský hrob. Kolik Chorvatů tam už umřelo? Byli tihle první? Spadli tam schválně? Nebo jsou tam nějaký negativ

Sedím tak v pátek v půl jedenácté v noci ve vaně, piju červené, čtu Apollinaira... když tu najednou telefon. Volá mi pan K., že je na jakési party a že by mě rád viděl, nepřijedu-li snad. Jářku, něco podobného už se mi dlouho nestalo. Osušil jsem se a vyrazil! A tak. O tom se mi ale moc psát nechce. Dumal jsem o tom, že bych měl dát svým zápisům jednotící téma. Jaké, to mě napadlo při posledním zápisu o obálkách barevných časopisů. O tom taky psát nechci, asi by to nakonec bylo dost jednotvárný. Ale že bych třeba využil své quasi bibliofilie, jsem si myslel. Trochu si to v hlavě utřídit. Trochu se z toho vypsat. (Z opice vyspat, z koníčka vypsat. Hm.) Poslední dobou tak trochu ujíždím na typografii (ani ne tak Teige jako Hlavsa), na grafickým designu. Neuměl bych to, ale rád to mám. Tak o tom že by to bylo. Jak vyndávám knížku z regálu a mazlim se s ní, ale na to, abych ji přečet, nemám čas. O tom jak polistuju, přečtu jednu dvě básně (Apollinaire) a pak ji tam zas musím vrátit. Tak as

Konečně! Zúročil jsem své matematické nedovzdělání! Vyhrál jsem Matematický balíček Radia 1! Lámu si teď hlavu, co podniknu s poukázkou na nákup piercingových šperků. Že bych si nechal konečně propíchnout jazyk? Pěstitelské pomůcky pošlu panu T. R. Kabelku dostane Liška, trika já. Komu ale tu knihu "Jak jsem přišel na svět"? Bratrovým dětem? Těšte se, bratrovy děti! Druhý vánoce prostě. Malý odskok o pár dní zpět k filmu Bestiář. Pan Vosmík v časopise Cinema si mě získal trefnou formulací "nekonzistentně rozbředlý a konzistentně falešný obsah". Krásná je i jeho poznámka o "monumentálních postsynchronech". To se holt pozná profesionál. Ještě že má tohle číslo Cinemy tak strašlivou obálku, ještě bych je začal obdivovat. (Zajímavý je, že v tomhle čísle se strašlivou obálkou uveřejnily dopis, jež je chválil za krásnou obálku předchozího čísla. Podobného manévru jsem si kdysi všiml v Premiere. Anebo v Týdnu kdysi uspořádali na podzim anketu o nejpovedenější o

Je třeba psát. Matka (viz link) přestala denně třikrát výskat nad pokroky svého synka, což je signál, že se nastal čas a příležitost, aby se začala věnovat sama sobě. Což jí všichni přejeme! (A ne že by nás erikovské záznamy nezajímaly.) Ale: náš blog na její místo! Je třeba psát! Dneska (vlastně už včera) jsem napsal záznam a po dvou hodinách ho smazal coby příliš sentimentální. Byl věnován setkání bývalých gymnaziálních spolužáků ("tvrdé jádro"), které se mělo vyznačovat nadčasovými kvalitami, ale nevyznačovalo, pochopitelně. Závěrečná šavle pana T. R. to vyjádřila velmi výmluvně, byť to pan T. R. tak nejspíš ani nemyslel. Takže aspoň pitka, zaplaťpámbu za ni; (zaplaťpámbu za nic), a nadstavba se holt nekonala. Jak praví básník: "Ach, muselo tak býti."

Onehdy jsem zase četl noviny. Padl jsem na článek o tom, že nějaká skupina "expertů" nalezla skryté symboly v obrazech Leonarda da Vinci (zase), které se vyjeví, když na plátno šikovně přiložíte zrcadélko. Například na obraze Svatá Anna samotřetí ukazuje jedna z postav prstem, kam zrcadlo dát, aby se vyjevil sám Jahve s "vatikánskou korunou". Obrázek přiložen. Expertní skupina se zajíkla, zbubnovala média a poslala spěšnou depeši do Vatikánu. Ehm ehm. Ono už bylo Apríla? Ano, postava se patrně vyjeví, ale jak je možné, že v ní expertní skupina nepoznala Dartha Vadera? Ta podoba je frapantní. Ale možná se nám nechce sdělit nic menšího, že Jahve vypadá jako Darth Vader; či přímo že Darth Vader a Jehova jedno jsou. Jehova na temné straně Síly. Co na to mistr Yoda? (Z vlažné reakce Vatikánu soudím, že Svatý stolec zná Hvězdné války lépe než expertní skupina.) Nechme stranou, že podobné opičinky se zrcátkem by šly provozovat nejspíš s každým dostatečně členitým obrazem.

A je to tady. Mohli jste ignorovat ty divný nástavce na kandelábrech, mohli jste obloukem obcházet obchodní domy a vyhnout se tak nevyžádaným koledám a skleněným koulím, mohli jste se do jara vzdát kalného potěšení z turistických tlačenic na Staromáku a tudíž nezavadit zrakem o rozsvícený velestrom - jinými slovy mohli jste se tvářit, že o Vánocích nevíte. Ale Vánoce jsou jako smrt - nevyhnete se jim, přijdou si pro vás. Přijde čas, kdy i vy opásáte svá ledví a vydáte se nakupovat dárky, přijde čas, kdy se i do vašich tváří vkrade ten míruplný, vyrovnaný výraz, kterým zakrýváte narůstající děs, únavu a touhu být někde úplně, ale úplně jinde. A dneska trhlo na mě. Dneska jsem sháněl dárek, dneska jsem koupil dvě role nikoli toaletního, ale vánočního papíru (Antikvářka v Myslíkovce: "Vy máte nějaký decentní papíry... Ukázat!"), dneska jsem si ušoupal nohy na dlažbě "svátečně rozsvícené Prahy". Posledních šest hodin této nekončící anabase mě opanovala vize, v níž jsem

Ne, že byste mě přesvědčili, ale musím uznat porážku. Celých 75 procent hlasujících (z celkového počtu 4) si myslí, že křivák je normální částí oděvu a že ho tedy může bez uzardění nosit i skoročtyřicátník (promiň, Sultáne). Přestávám tím pádem spřádat plány, jak jen tak náhodou polít křivák barvou, ředidlem, nebo aspoň kyselinou mravenčí. Křivák sice odpočívá v bezpečí Sultánova pracoviště, ale veřejně slibuju: když se zase vrátí na věšák v naší garsonce, budu se o něj otírat už výhradně slovně, zkáza mu od téhle chvíle nehrozí. Jako Mistr Hus ale neodvolám. Křivák je záležitost minulýho století a hodí se maximálně pro zastydlý punkery a pro Lucii Bílou. Od křiváku se radši držet dál...

Je třeba vyzkoušet novou klávesnici, kterou jsem právě zakoupil. Je to výkřik techniky, ergonomická, taková prohnutá, jako by si na normání klávesnici sednul někdo holým zadkem. Mhmm. Tak třeba co takovýto záznam: dneska si čtu při puštěným rádiu novou Premiere, kde je článek o Rain Manovi. Ve chvíli, kdy dočtu informaci o tom, že roli Raymonda měl původně hrát Bill Murray, se zpěvák ozve: "...fake Rain Man..." - a venku navíc prší! To je důkaz, že Bůh existuje. Doufám, že taky čte blogy. Jeden restík: zase jsem viděl film - tedy včera jsem viděl The Simpsons: The Movie, a to bylo pochopitelně vynikající, ale o tom není třeba se rozepisovat. Viděl jsem také film Bestiář. V Premiere ho v rubrice DVD anoncují jako tragikomedii, se třemi hvězdičkami. Aha, tak jsem to asi přece jen nepochopil. Podle mě (a Kmotra to taky říká) to byla nevídaná slátanina, ve který byl špatný i Karel Roden. Dialogy ("to není fér, rýpat do rány, která se sotva zahojila") byly hovadné, a jej

Onehdy jsem měl vynikající nápad: shlédnout všechny listopadové premiéry a pak zde o nich referovat. Viděl jsem jednu, a už to mi stačilo k poznání, že bych nejen vyhodil spoustu peněz, ale taky že bych se z toho musel zbláznit. Asi nebyla dobrá volba jít na film reprezentující žánr, kterýmu (jak se ukázalo) vůbec nerozumím. 30 dní dlouhá noc - upírský horror. Promiň, bratře, ale byla to donebevolající hovadina. Nechal jsem se zlákat dobrými recenzemi (výtvarná složka, industriální hudba, atmosféra... kecy), ale to mi nedošlo, že je asi psali lidi, co chtěli bejt celý dětství upírem, ale nepoštěstilo se jim. Nejenže jsem se nebál, ale ještě navíc jsem se nudil. (Dobře, občas jsem se leknul.) V takových chvílích jsem uvažoval o logice děje a shledal ji nevalnou. Městečko za polárním kruhem přepadnou za polární noci upíři. Chm. Ještě si libujou (v upírštině): "Sem jsme měli přijít už dávno." Aha. To jako nevěděli, že lidi bydlej za polárním kruhem odjakživa? Nebo jim přestali

Před pár dny jsem absolvoval třídní sraz. Po nevímkolika letech od maturity. Čekal jsem trochu panoptikální zážitek, rozpaky ze setkání se skoro už cizími lidmi, nikam nevedoucí řeči, opilost a morální kocovinu. Všeho se mi také po zásluze dostalo. Některé své staré spolužáky jsem chvíli nemohl poznat - bizarní zážitek. S několika jsem stačil prohodit pár vět, často méně vět než piv, které jsem do sebe nalil (sedum). S některými ani to. Jak se ukázalo, všichni jsme víceméně dospělí a víceméně úctyhodní, ale podíváme se na sebe a vidíme, jak pod povadlými ksichty prosvítá někdejší jelimánkovství (aspoň já to viděl!)... Pak není divu, že i na mě se ze zrcadla šklebí už dvacet let stejný mladík (a že svůj rostoucí cemr spatřím názorně až konfrontován s přifouklými spolužáky). K čemu ten večer byl? Bývalý kamarád, kterého jsem tak trochu očekával, se neukázal - takže jsem se konečně rozloučil s představou, že se po deseti (?) letech cosi může vrátit do starých kolejí. A druhá věc - roky js

Tak tady je slíbené pokračování záznamu, kterej by snad mít pokračování ani neměl, protože - psán v polobezvědomí na vlnách alfa (nebo jak se jim říká) v půlce noční směny - nějak postrádal šmrnc. Ale cestovní grotesky pokračovaly, takže se nedá nic dělat... Tentokrát jsem dostala ve vlaku nabídku k sňatku, takže pokud Sultán Tyrl splní svoje výhrůžky a do naší domácnosti kromě naprosto úděsnýho křiváka přibudou ještě koně, mám v záloze náhradního manžela. Ne že by to bylo ideální řešení, jelikož ani můj železniční nápadník nebyl žádným výkvětem vkusu (bomber atd.), ale zkusit by se to dalo:-) Takže tento poněkud podroušený mladík mi stačil během několika málo zastávek opakovaně vyznat vroucí lásku, pochválil mi všechny možný části těla, zjišťoval, jestli si holím nohy a nekoušu nehty (holky z chlupatejma nohama jsou podle něj všechny z Ústí nad Labem, a to prý není oč stát), perlustroval mě stran všech možných inzertních kategorií (výška, váha, vzdělání...). Hádal mi 20 let, ale to bo

Koupil jsem si křivák. Říkal jsem si, že snad ještě není pozdě, a kdy když ne teď, že. (Snad to není příznak krize středního věku... Takový Vlastimil Tlustý to udělal taky, ale měl v kasičce i na Harleye. Nejsem si jistej, jestli při tom vypadal jako menší blbec než já.) Já jsem koupí křiváku navíc zasponzoroval svobodnou matku, takže! Je těžkej, odřenej, HUSTEJ. S jistým úsilím se mi vybavily dvě tři místa / příležitosti, kam si ho bez uzardění vezmu. Ale co, křivák je věc, která by prostě v domácnosti neměla chybět - něco jako stereo, lednička, bičík, Rabelais, Swordfishtrombones od Toma Waitse a vývrtky. Křivák je artefakt! Dostali jsme grafiku, pořídili jsme si olejomalbu, koupili jsme křivák. Jasná věc. Moje žena to bohužel vidí jinak. Jsem realista a znám svou ženu; tušil jsem, že se mi vysměje. Vysmála; a přidala několik pozoruhodných myšlenek, jak by s mým křivákem naložila, kdyby měla volnou ruku. Nemá. O tom, že bych si pořídil ještě koně, už jsem promluvil jen žertem. Naštěs

Je sice hluboká noc, venku ještě pořád nesněží a já jsem v podivném pracovně-nočním transu, ale i tak mi to docvaklo. Jediný pořádný zážitky posledních dní vznikly na cestě - na cestě do práce a z práce, na cestě z města a do města. Když sedím, jsem inertní, když chodím, absurdní dramata se mi lepí na paty. Dějství první: ztracený loupák. V pátek jsem v téměř bezvládném stavu po šesté ráno dobloumala na tramvaj a cestou jsem si v pekařství koupila velmi vábný plněný loupák k snídani. Těšila jsem se na něj. Pak jsem si v práci udělala kafe a po několikerém prohledání batohu zjistila, že loupák je fuč. Kam mohl zmizet? Nejdřív jsem přemýšlela, kdo mi ho ukradl nebo kde jsem ho ztratila. Pak jsem začala pochybovat o zdravém rozumu a už jsem si ani nebyla jistá, jestli jsem si ho v tom ranním polospánku vůbec koupila. O snídaňovém traumatu jsem pak napsala po ICQ svému chápavému muži. A ten to rozsekl. Napsal mi, že na náměstí ráno viděl, jak se jakýsi bezprizorný loupák povaluje na lavič

Inu, prací. Pěknou kombinací překládání divokých historek (mládeži nepřístupno) a korigování encyklopedie o vesmíru pro děti. V divokých historkách byl rovněž vesmír, vesmírné dění v encyklopedii bylo divoké. Mezi tím vším já. Byl jsem též na vycházce. Obdaroval jsem prosebníka těžkou mincí. Zakoupil jsem potřeby pro domácnost. Věnoval jsem se intimní hygieně (tím myslím holení hlavy, aby nedošlo k nějakým dezinterpretacím). Přestavěl jsem nábytek, a s hrdostí zde mohu oznámit světu, že jsem zručně použil vysavače. Přečet jsem si kus včerejších novin, znovu mírně proklel Béma a pět minut nenávisti jsem věnoval též novému obchodnímu centru Palladium (obrovské, mysticky obludné, kolosálně naduté, architektonicky nezajímavé, fantasticky zbytečné). Prý bylo nějaké slavnostní otevření, stavěly se tramvaje, tlačily se davy a zpíval jim k tomu Dan Bárta. Dane, Dane, nevím, jesli si koupím tvou příští desku. Zpívat při otevření obchoďáku? Fotit vážky je asi drahej koníček. A moje žena měla cel

Má svoje kouzlo, ranní svět. Stačí jen změna úhlu pohledu. Když brzo ráno vstávám a mířím v mrákotách do práce, nemám moc šanci si ho užít, protože mám většinou dost starostí sama se sebou. Ale teď, když jsem se zařadila po bok dělnický třídy a brzy ráno mířím z práce, je rázem všechno jinak. I když nehodlám předstírat, že se při noční směně kdovíjak rozplývám blahem, užívám si ty převrácený biologický hodiny. Stojím za rozbřesku na tramvajovým ostrůvku, mám radost, že padla a spoustu energie na to, pozorovat ty méně šťastný, který práce teprve čeká. Těch rozmrzelejch ksichtů, těch ospalek v tvářích školáků, těch chlapíků s aktovkama, kterým kručí v žaludku, těch důchodců, který se jako zázrakem už v sedm ráno vracejí z nákupu, těch dobře naladěnejch gymnazistů, který se těšej na společný cigáro před školou. Ráno mi svět vždycky připadal mrtvej, protože jsem byla sama polomrtvá, ale teď mi sám spiklenecky vyjevuje některý pikantní detaily. Věděli jste třeba, že řeznictvi maj otevře

Ne že bych se cítil být povolán k prezentaci Názoru, ne, já jsem jenom nas.anej. Už asi čtyři dny, a kdyby mě to snad přecházelo, stačí otevřít noviny a spolehlivě mě uvede do varu další nadutej kec těch pupkáčů na magistrátu, nebo kde se to rozvalujou. Jsem absolutně pobouřenej a frustrovanej vlastní bezmocí - nedkážu, nedokážeme jim zabránit, aby nakonec prosadili svou a postavili tam Bémovi nějakej ten stadiónek. Oni přece můžou všechno. Je jedno, že vůbec nerozumějí architektuře, je jedno, že nemají vkus, je jedno, že lžou (to je přece standardní nástroj politické práce) , je tuplem jedno, že do knihovny se vší pravděpodobností nechodí, přestože na Mariánským náměstí stojí hned dvě. Nejspíš měli v ruce knížku naposled na základce. Jaksi je nenapadne, že by tam ta knihovna jen tak nestála, ale že by do ní chodili lidi . Jejich motivaci nechápu a vlastně ani nechci - bezpochyby za tím budou nějaký prachy. Co je to vůbec za lidi? Chtěl bych je všechny po řadě nakopat do zadku, i když

Dočet jsem se onehdy, že nějakej Amerikán nasekal veliký peníze na trhu hraček, když hodil na trh figurky akčních hrdinů, ále nikolivěk figurky Spidermanů a Supermanů a Rekordmanů a Narkomanů a tak dál, ale figurky nejoblíbenějších, nejstarších a nejrespektovanějších frajerů na světě - starozákonních svalovců v čele se Samsonem a Davidem. Můžete nasbírat celou sérii - ale je to pro děti, takže oblíbené sestavy "Lot a dcerky", "David šmíruje Batšebu", "David šmíruje Absolóna", "Putifarova žena šmíruje Davida" atd. dostanete jen za příplatek na přímou objednávku u výrobce. Jana Křtitele, Eliáše s auťákem a svázanýho Izáka ovšem prodávaj i ve Wal-martu. A když koupíte celou sérku najednou, dostanete jako bonus Ježíše i s příslušenstvím (trnová koruna, kříž a nalepovací tetování). (Radši nechtějte vědět, jakej je bonus pro odběratele kompletní "adult series".) Tohle je samosebou možný jen v Americe (Vatikán zkoušel po koncilu něco podobnýho

Když jsem byl mladý, chodil jsem na koncerty tančit. (Nepočítám doby, kdy byly v klubech židle; ano, i to pamatuju.) To si ovšem uvědomuju až zpětně, kdy už na koncerty tančit nechodím. Tohle poznání mě ohromilo před časem, i tázal jsem se, proč již nechodím tančit na koncerty? A skutečně již na koncerty tančit nechodím? Takto: kapely, na které jsem tančíval, již neexistují (kams uplynula, Vltavo?!). A začal jsem taky chodit na náročnější hudbu, na kterou se tančit nedá. Což konečně taky není špatné. No a neochotně doznávám, že mě v mém pokročilém věku k tanci jen tak něco nevybudí. Ale co je nejhorší: začal jsem vnímat, že na koncerty se mnou chodí i další lidi. A ty lidi... mě s..ou a kazí mi zážitek z hudby. Ne vždycky. Nedávno jsem byl na kapele Unsane ("Nepříčetný"), kterou mí známí vychvalovali coby mezní událost v pokusech o zdolání hlukového prahu bolesti, zkombinovanou s hráčskou jistotou a schopností zachovat písňovou formu. Vyklubal se z toho příjemný večer, kapel

Řidičové pražské MHD jsou různí. Jsou mezi nimi jasní psychopati - někteří si v kabince hovoří sami pro sebe, jiní sprostě nadávají kolemjedoucím autům tak, že je to slyšet až v druhém vagoně. Spousta tramvajáků je škodolibých: klasikou pražských zastávek je zábava "chyť mě, když to dokážeš", tj. umění zavřít dveře před nosem supějícím pasažérům přesně před nosem, někdy dovedené k dokonalosti tak, že tramvaj popojede pět metrů do křižovatky, kde pak několik minut stojí na červenou - dívat se na rozvážně se rozjíždějící tramvaj, kterou člověk o pár vteřin nestihl, je opravdu geniální masochistická slast. Někteří řidiči jsou přímo zlomyslní - co takhle zastavit tramvaj na vzáleném konci zcela prázdného nástupního ostrůvku a kochat se tím, jak se ke dveřím ženou zmatení cizinci, babky s berlemi a matky s kočárky... Někteří jsou netrpěliví a snaží se nastupování urychlit dveřním bzučákem ve chvíli, kdy dvacetihlavý hrozen lidí teprve vystupuje. Někteří jsou zapálení a hlasí do tr

Tak jsme oslavili druhé výročí svatby. (Mám na mysli naši svatbu, pochopitelně.) Má milá vymyslela tajný výlet. To mám rád. Nemusím se o nic starat, jsem příjemně překvapen, těším se a obdivuji nápady své ženy. Naším cílem, jak se ukázalo, byl Jáchymov. Lázeňský dům Radium Palace, luxusní prvorepublikové zařízení s mezinárodní klientelou (Arabové, Němci, Rusové, Nuselané), víkendový relaxační pobyt s roztomilými ukázkami místních kúr. Cool. Některé kúry jsme pravda vynechali - gymnastiku v bazénu nebo solnou jeskyni (prej to báječně nahradí pobyt u moře, chybí akorát slunce, písek... a to moře). Co jsme tedy absolvovali? Koupel v radonové vodě ("moc tam sebou nemelte, aby se nezačal uvolňovat radiaktivní plyn"), která se čerpá z dolů, kde političtí vezňové kutali uran pro zas_aný komouše. Suchou koupel (nojo!) v igeliťáku napuštěným céódvě, oxygenoterapii (máte v nose hadičku a inhalujete kyslík, strašná nuda), masáž, koupel s bublinkama. V mezičase jsme se nestydatě, s požit

Tak už jsem se vzpamatovala po středoevropském přesunu Brusel-Praha, a i když se žádnej akutní kulturní šok nekonal, tak nějak doufám, že tu nezůstanu navěky. Blog původně založenej čistě utilitárně jako nástroj, jak vás ušetřit nežádaných hromadných mailů, si asi z nostalgie nechám. Aspoň si udržím základní disciplínu a neshniju... Tak příjemnou zábavu a pěkný babí léto.

V sobotu byl v Belgii státní svátek. Taková jejich verze dne nezávislosti neboli český 28. říjen. To, co se dělo v centru Bruselu, ale dalece překročilo meze mojí (nikterak malý, doufám) představivosti. Belgičani totiž nepovažují svátek jen za delší den volna, jako Češi, ale doopravdy ho slaví a jak! V centru města jich bylo skoro 200.000, jak promptně spočítali novináři a podle toho to vypadalo. Moře stánků s národními reklamními přeměty, vojenský přehlídky, na nebi tryskáče, v královským parku tisíce piknikujících patriotů, maršpárady s králem i bez něj, narvaný metro a všude radostná atmosféra smíchaná s pachem připálených hranolků. Některýma ulicema se skoro nedalo projít a vlastenecký duch vládl městem. Lidi chodili oblečení v národních barvách, auta ozdobili trikolórama, na balkony pověsili vlajky (v hustotě rovnající se někdejší normalizační výzdobě sovětskejma vlajkama na VŘSR). Nelekli se ani vyložený extravagance - děti, seriózní muži i důchodci promenádovali v sobotu s obro

Tak jsem si myslela, že blog začne kvůli nedostatku podnětů pomalu odumírat. Bláhově jsem měla za to, že už mě tady nemůže nic moc překvapit, že Belgie je prostě země jako každá jiná - a tohle rouhání se jednoho dne obrátilo proti mě. Jelikož životu vládne smysl pro (někdy značně perverzní) symetrii, končím tady v podstatě tak, jak jsem začala. V lednu jsem se tři týdny pokoušela desítkou telefonátů zprovoznit připojení na internet, ale teprve teď provozovatelé zdejších služeb ukázali drápky. V pátek jsem v časném odpoledni šla v dobré náladě z práce domů, přede mnou víkend bez deště, nový Harry Potter, rozlučkový večírek a další radostné záležitosti. Na dveřích bytu jsem ovšem našla ručně psaný vzkaz "Don´t use water (lake)" a pod ním telefonní čslo. Nic zlého netuše jsem si říkala, že nějaký soused předělává linku nebo montuje nový umyvadlo, a tak vypnul vodu. Náladu mi to nezkazilo. Když jsem kohoutek vyzkoušela, voda opravdu netekla - nemilé, ale žádná katastrofa. Pak jse

Po půlroce v Bruselu se můj pobyt nachyluje. Podnikli jsme v sobotu secesní okruh po jižní části Bruselu a já se konečně tímto (o)kruhem vrátil na místo, o kterém jsem psal v jednom z prvních svých příspěvků - do paláce Horta. Nebyla tam kupodivu fronta jako posledně (najednou tam totiž pouštějí jen 45 lidí), takže jsme si mohli od sklepa po podkroví projít (liška už podruhé) dům, který architekt Horta navrhl sám pro sebe. Nejsem si jistý, jestli jsem kdy měl možnost vidět dům, který si nějaký architekt navrhl jen pro sebe, pro svoji rodinu, kde realizoval svoje představy o dokonalém bydlení. Mistr Horta nenechal nic náhodě - navrhl i vnitřní zařízení, každou kliku a pant na skříni, každý kování, zábradlí, zrcadlo, výmalbu, ornament, koberec a vůbec. Středem domu vede schodiště se skleněnou střechou, světlo je pod střechou znásobeno zrcadly obrácenými proti sobě a opakujícími ladné ornamenty do nekonečna. Snad ani dva pokoje nemají podlahu ve stejné úrovni, bylo nad moje síly představi

Udělaly jsme si se ségrou pěknou neděli a poplenily několik bruselských muzeálních restů. Já jsem sice ještě na konci víkendu vypadala po probdělý páteční noci jako zvadlá kopretina, ale to nás nezastavilo - prostě jsme jen jako důchodkyně poctivě odpočívaly na každý příhodný lavičce. Muzejní okruh jsme zahájily mezi zaprášenejma vitrínama ve vojenským muzeu. Zaujaly mě především tanky z první světový války a taky figuríny tu s potměšilým, tu velmi smutným výrazem, na kterých visely nejrůznější uniformy a polní výstroj. Nejsem žádnej militaristickej fanda, ale třeba takový ruský vojenský čepice mě svou absolutní mimozemskostí vyloženě zaujaly. Eště že už mě kolega poučil jak poznám podle hvězd plukovníka:-), takže jsem se tam necítila jako úplnej trotl, ale jen jako poloviční. Od šavlí a ručnic jsme rychle zmizely směr muzeum Victora Horty. Slavný secesní architekt, který žil a navrhoval v Bruselu si postavil ve čtvrti Ixelles vlastní dům, který se do dneška zachoval prakticky v původn

Halelujá! Sice už sedím na stejným místě 23. hodinu, venku zase svítá, ale vyhlídka pyžama je čím dál blíž. K dramatickému rozuzlení došlo ve 4.30. Novináři vymnuli z očí ospalky, poopravili uzly na kravatách, zastrčili košile do kalhot a vyrazli vstříc poněkud unavenému, nicméně pořád docela otravnému politickému poplácávání po zádech. Summit uspěl. My jsme uspěli s ním. Podařilo se mi neusnout. Svou potravinovou bilanci jsem rozšířila o jedno pivo Jupiler. Strašně mi kručí v žaludku. V hlavě mám jak po výbuchu. Právě jsem dopsala text o právních kličkách nové smlouvy a teď už jen fascinovaně zírám na systematický postup uklízeček sálem a na červánky nad surreálně prázdým kruháčem Schuman. Takže, dobrý večer...

A blíží se čtvrtá. Bar má technickou přestávku, aby personál stačil umýt sklenice a narazit další sudy piva. Novináři ztrácí morálku. Skáčou panáka mezi stoly a hrajou fotbal míčem ze zmačkaných papírů. V bdělosti mě udržuje konstatní blbost předsedy Paroubka, kterýho masochisticky sleduju ve vysílání ČT.

Tak máme tři čtvrtě na tři ráno a já zatím po čistých 17 hodinách práce pořád mžourám do počítače v naději, že státníci dostanou rozum a dohodnou se, čímž by se značně přiblížila vyhlídka na pyžamo, postel a sladké sny. Moc nadějně to ale nevypadá. Novináři statečně korzujou, povolujou kravaty, sundávaj boty, pospávaj, popíjejí, kouří dneska už padesátou cigaretu a probírají šance na to, jestli si stihnou dát cestou domů ještě aspoň jeden drink před zavíračkou. Jednomu chlapíkovi u protějšího stolu už dost padá hlava, ale zato mu ladí kravata s proužkama na ponožkách. V baru je apokalypsa, smrdí to tam rozlitým pivem a desítky hodin nemytejma krkama. Po dnešních třech obložených bagetách, pěti vodách, dvou džusech a dvou croissantech mám chuť na gulášovou polívku nebo aspoň na párek s hořčicí.

Belgie a přilehlé kouty Beneluxu jsou mekkou surrealismu, a když máte chuť se dívat, potvrzuje se vám to pořád dokola. Tak například Amsterdam: když jsme si tak poklidně kráčeli kolem kanálu, začalo se to najednou nad vodou hemžit volavkami. Volavky tady nejsou taková vzácnost jako v Čechách, ale když jich vidíte v centru města kroužit celé hejno, stejně vás to poněkud překvapí. Jedna volavka na hausbótu, druhá si vykračuje po střeše naleštěného superluxusního mercedesu, třetí jen tak pochoduje po chodníku a další se blíží. Při bližším ohledání terénu se ukázalo, že tam nejsou pro nic za nic. Zpoza stromu se totiž vynořil poměrně nenápadný shrbený stařík s igelitovou taškou. A občas - jakoby nic - z ní vytáhnul kuře (malé opeřené žluťoučké kuřátko) a hodil ho některé z těch volavek. Volavky se ládovaly, na dlouhých krcích se jim tvořily boule a stařík se na ně potutelně usmíval a dál vypadal, jako by výkrm hejna volavek ve velkoměstě byl něco úplně normálního. Včera zase další snová re

Ne, v Beneluxu jsme zůstali. Po Lucemburku už zůstávalo jen Nizozemí, takže se konečně vyřešilo moje celoživotní dilema, jestli Amsterdam nebo Amsterodam. Byla to pamětihodná sobota a neděle - píšu pár hodin po návratu - a byla to krátká sobota a neděle. Bylo by se dalo ještě hodně vidět, hodně navštívit, dalo by se nakoupit ještě přemnoho krásných věciček, oblečků a předmětů. Možná by se našla i nějaká ta divná socha: z vlaku jsem viděl pod viaduktem cosi jako železný pařezy. Zásadní věci jsme ovšem stihli. Nebudu to zdržovat: ano, holky ve výlohách jsme viděli. Ano, byly pěkný. Jeden by si ani nepřipadal blbě, kdyby. Poznámka k "výlohám": všechny domy u grachtů (kanálů), tedy v centru, mají okna ve všech patrech od stropu k podlaze, ale ne ve všech oknech jsou holky. Chci říct, že to nejsou nějaký speciální domy a zvlášť udělaný okna. Jsou to domy, okolo jakých procházíte i jinde než v děvčí čtvrti. Ty okna jsou skoro větší než dveře, a drtivé většině těch domů trčí ze štít

Nadpis dlouho odkládaného zápisu připomíná návštěvu dalšího belgického města, jehož název v paradoxní synekdoše pěkně postihuje belgickou placatost. Jestliže se v zemi, o níž Obelix říká: "Vy tady v Belgii nemáte zrovna mnoho krajinných dominant!", vyskytne něco jiného než lautr rovina, je to natolik pamětihodné, že se to nazve Hora a pojmenuje se podle toho město: Mons. To je francouzsky či valonsky, je to skoro u Francie a je to tam malé, ale hezké. Malebné uličky, obří chrám, kde měla být až nesmyslně vysoká věž, ale po třiceti letech budování si to monští zednáři rozmysleli a nepostavili pro jistotu žádnou. Na kostele je socha opice, místní pamětihodnost, která jako jediná mi posloužila jako doklad beneluxské vášně pro divný sochy (pěkné příklady téhož nasbírala moje žena v Mechelenu, ale to musí napsat sama). Do Monsu jsme jeli na soubornou výstavu belgického surrealismu - mají tam velice pěknou, velkou moderní galerii (v jedné z uliček historického centra) a tam udělali

Už je to tak, dlouho jsem cestu k moři odkládala a teď bych se k němu nejradši přestěhovala. Belgický moře je nádherný! Kam se hrabou banálně krásný pláže Jadranu nebo dramatický řecký pobřeží, který se tak pěkně fotí do katalogů cestovek. Severní moře není fotogenický, ani přívětivý, ale bere dech. Dlouho není vidět ani cítit, ale když přelezete pobřežní duny, úplně vás ohromí, protože najednou - kam až dohlídnete - není nic jinýho než rozbouřená šedo-černá hladina a široký nízký nebe. Z moře fičí slanej vítr, písek máte za chvíli i v uších a než smočíte nohu do ledový vody, musíte urazit pár stovek metrů po odlivem obnažený, promočený pláži. Člověk si připadá jako nějakej romantickej hrdina z obrazů Caspara Davida Fridricha, kterej fascinovaně zírá na nebezpečnej živel. Vlasy vlajou, kromě větru a vln není nic slyšet a lidí málo. Ty z místních, který neodradilo nepříliš přívětivý počasí, je vidět většinou s drakama nebo na kolečkovejch jachtách, kterýma jezděj rallye po pláži. Zdá se

Před pár dny jsem podala sportovní supervýkon hodný Jozefa Pribilince v jeho lepších časech. Ušla jsem dva kilometry v botách s podpadky a předpokládám, že stejně jako Jozef (po dvaceti kilometrech olympijské trati) jsem skončila s nohama ne tak zcela v kondici. Po půlnoci jsem rozbolavělá chodidla máčela v ledové vodě a vypotřebovala všechny náplasti na puchýře, který se ani nedaly spočítat. To je tak, když má člověk (žena) být za dámu. Akce vypadala původně nevinně - zahradní pivní party českýho velvyslance při EU. V pozvánce stálo výslovně: oblečení "casual". Moje naivní představa, že za velvyslaneckými půllitry vyrazím tak nějak casual, jak obvykle chodím - džíny a lepší triko, ale rychle vzala za své. Když jsem se jen tak pro jistotu zeptala kolegy, do čeho se obléká, začal mluvit o saku a kravatě. Džíny šly tím pádem rychle dolů a pak jsem strávila několik minut přemýšlením, jestli vůbec "něco slušnýho" vlastním. Nakonec jsem to vyřešila černejma šatama a - ja

"Jamník" je pěkný slovo, a dneska jsem ho objevila díky Belgii. Vrcholem řádně propršenýho nedělního výletu do Mechelenu totiž byla procházkem dvorem bekyní, hezky česky řečeno bekináží. Bekyně, jak jsem se jako poctivej nedovzdělanec dozvěděla až tady, byl středověký ženský a nábo-ženský spolek vdov a starých panen, které se rozhodly žít v ústraní, na všechno se vykašlaly, a vedly pěkný spořádaný zbožný život nezávisle na chlapech i na všem ostatním. Bekyně nebyly jeptišky, neskládaly sliby čistoty (u vdov by to ani nešlo) a nežily v klášterech - žily v bekinážích, jakýchsi městech uvnitř měst. No a právě v Belgii se těchhle bekináží docela dost zachovalo a dneska jsou dokonce na seznamu UNESCO. Bekináž jsem viděla už v Lovani a v Bruggách, no a teď do třetice v Mechelenu. Jsou to veskrze tichý místa, takový městečka pro panenky. Malý k sobě natěsnaný domky, dvorky jako dlaň, úzký dlážděný uličky, uprostřed zpravidla kostel. V mých očích je to ideální místo na život - větš

Poznámka o Lovani: tam mě to teda moc nebavilo. Markt plnej kavárenských stolků, katedrála... asi jsem měl málo času, asi mě brzdil kufr, co jsem vlek. Světlým bodem bylo množství dívek: asi že to je univerzitní město. S tím souvisí taky socha-fontána u katedrály: skřet jakýsi s knihou v ruce, kterému skrze trychtýř teče moudro do hlavy. Aspoň si to tak představuju - v den mé návštěvy v Lovani moudrost netekla. Poznámka o zapouštění kořenů: - jasně, trochu brzo na tak silný slova, ale když přijede návštěva, provádíme ji po širé Belgii tak zasvěceně, že to už o něčem svědčí. Naopak si návštěva občas žádá návštěvu místa, které bychom jinak možná vynechali: třeba kostel u Grotte Marktu v Bruselu, okolo kterého jsme několikrát prošli, ale nevlezli dovnitř. Ode dneška vím, že jsou tam skvostné moderní vitráže a že je to kostel se zahnutou lodí - něco takovýho jsem v životě neviděl. A návštěva vyvolá i chuť na chvíli opustit vyšlapané chodníčky a najít něco, co jsme ještě neviděli: tentokrá

Když jsem se poprvé dozvěděl, jak slaví první máj, Svátek práce, novinářská enkláva v Bruselu, a když jsem byl k oslavám spolu s mou ženou přizván, cítil jsem vzrušení adepta přistupujícího k jakémusi esoterickému rituálu, jenž se otevírá jen nemnohým. Za nějaké tři neděle jsem měl zjistit, že pravda je poněkud jiná - ale stejně to stálo za to. "Sejdeme se na jednom nádraží," vyprávěli mi zdušeným hlasem, "tam se nasedne na drezíny a jede se do jednoho kláštera, kde se všichni šíleně vožerou klásterním pivem a večír zas jedou nazpátek. Nazpátek je to naštěstí s kopce..." V mysli se mi propojily scény z drezínou z Bratříčku, kde jsi, gotický román Mnich, zážitky z plzeňského podzemí a slogan z trička, které jsem viděl v Bruggách: je na něm zobrazena přepestrá škála belgických piv a nápis: V životě nás čeká řada důležitých rozhodnutí. Rozhodl jsem se okamžitě: u toho nesmím chybět! Příští svátek práce mě patrně zastihne někde úplně jinde. Pak jsem se dozvěděl, že jde

Bylo pokořeno další pamětihodné město: Bruggy! Ale nedalo se snadno... Bruggy jsou hodinu cesty z Bruselu; to se vydáte jakoby vlakem k moři, ale včas vystoupíte. Nádherné zachovalé historické centrum, které si neobyčejně užijete, a užili byste si ho ještě víc, kdyby s vámi z toho vlaku nevystoupila miliarda turistů (ale my jsme přece taky turisti, namítá moje žena na moje brumlání... to teda nejsme!). Takže se v uličkách mezi cihlovými domy přetlačujete s cizáky (jedete do Brugg, protože už jste dlouho neslyšeli češtinu) a neustále lezete někomu do záběru. Chcete se projete po kanále lodí (ano, takové malé Benátky), ale míchá vás, že musíte stát půl hodiny frontu; projížďka vás nadchne, ale pak zjistíte, že procházka podél kanálu je možná lepší, protože se můžete zastavit a koukat... ale toho kormorána v boji s rybou byste z břehu neviděli! A tu bohorovnou labuť, která přece nebude uhejbat lodi s třiceti lidma, taky ne! A neměli byste ten důvěrnej pocit seznámení s městem: každou chvi

Jelikož se v poslední době na vrcholu mýho soukromýho žebříčku nejneoblíbenějších zemí usadila Francie a zatím - i díky nelichotivých odhalením před tamějšíma prezidentskýma volabama - se na něm statečně drží, mám tendenci vinu za všechny belgický neřesti (a že jich je) házet na příliš blízký sousedství Francie a naopak body za všechny belgický ctnosti (taky by se jich pár našlo) zase samozřejmě připisuju dobrýmu vlivu Holanďanů. Třeba co se týce silničního provozu, má moje teorie jistý opodstatnění. Řidiči ve Valonsku (francouzsky mluvící Belgii) nemají nijak zvlášť dobrou pověst a taky tady, v převážně frankofonním Bruselu, člověk dost často zažívá, proč vlastně. Vlastnoručně sice neřídím (jednak mě pánové v kanceláři na volant sahat nenechají, jelikož jsem žena, jednak bych na něj šahat neměla, jelikož nemám povinné a jistě nadmíru užitečné "podnikové školení řidičů"), ale i jako spolujezdec si užívám adrenalinu dost a dost. Tak třeba blinkry - ty by se snad do belgickejch

Vír událostí zabránil nám pokračovat v blogu, ale teď nastává čas k rekapitulaci. Kapitola 1.: Londýn! Máte ubytování u Trafalgar Square, trochu liber, lístky na vlak Eurostar (ten co jede pekelně rychle tunelem) a tři dny volna. Navrch geniální počasí. Od poslední návštěvy v Londýně víte, že prostě nemůžete stihnout všechno, a s klidným svědomím se o to ani nezačnete pokoušet. Chcete vidět Renoira v galerii, nějaký to knihkupectví, chvíli se courat v Soho, zajít večer na pivo, a máte dost na sendvič a kafe. Tím chci říct, že jsme si to užili. Takže popořádku: ubytování v hoteli jsme neplatili, takže když tam vypukl požární poplach, ani jsme se nerozčilili. Beztak to byla kachna, někdo si prostě cosi vařil a asi podcenil požární hlásič. Spořádaně jsme se shromáždili před hotelem a pak šli na to pivo. Nebo tak nějak bylo. Renoir: výstava zaměřená na krajiny, takže barevné orgie, světelné extase a tak dále: prostě jak říká ten stařík v Amélii: "Lady Di! Lady Di! - Rrrenoirrrr!!!&quo

Po krátkém, leč intenzivním a mnohdy milém pobytu v Čechách zpět v Belgii, a dobře tak. Přes Kanál se nese nádherné počasí, ve městě i v bytě je letně, idylu ruší jen to, že bloggerská stránka se přepnula samovolně a bez předchozích konzultací s námi do dánštiny nebo co to je. Takže to, co teď píšu, není příspěvek, ale Bericht. Rád bych zde využil prostoru a příležitosti a zamyslel se nad výhodami ne znalosti exotičtějších cizích jazyků. V Čechách se mi během těch několika velikonočních dnů dostalo hutných dokladů českého buranství v krystalické podobě (ne, já nejsem elitář, kdepak...). Nejdřív musí člověk sledovat hádku občanstva v tramvaji, jestli tramvaják přiskřipnul tu ochromlou paní ve dveřích schválně ("To nevidí, že nastupuje, vocas jeden tramvajácká?!" volá rozhořčený mladý muž, a má jistě pravdu), nebo si za to může sama ("Co mu nadáváš, blbečku, mu měla ukázat že nastupuje, dyk jí nemusel vůbec vidět, né?!" kontruje hovad neurčitého věku, učiněný ztělesně

Začíná se mi tu opravdu hodně líbit. Vliv na to určitě má nádherný počasí, díky kterýmu se z šedýho, vlhkýho, nehostinnýho města vyloupnul doslova ráj na zemi. Když odpoledne sedím v křesle, čtu si a opaluju se před otevřeným oknem do ulice, nic mi neschází. No a navíc jsem začala zjišťovat, že se tady děly opravdu zajímavý věci a že Belgičani nejsou žádný nudný patroni. Tak kupříkladu - v domě U Labutě na zdejším Velkým náměstí (Grand Place), kde v předminulým století sídlila dělnická knihovna, napsal Karel Marx svůj Kapitál. V Bruselu postřelil nepříčetnej a zoufalej Paul Verlaine Arthura Rimbauda, a pak tu strávil několik měsíců ve vězení. V Bruselu Jules Bordet objevil vakcínu proti černýmu kašli. Tahle trojice událostí mě zvlášť zaujala. A pak - Belgičani se pyšní tím, že vynalezli hranolky. Belgie je ráj milovníků detektivek - narodil se tu George Simenon a jeho inspektor Maigret a slavný Hercule Poirot Agathy Christie byl taky Belgičan. A do třetice - tahle trojka je poněkud su

Zřejmě i střední Evropa už pocítila, že jaro se po rychlým útoku zase stáhlo do týla. Tady je větší zima než v lednu, když zrovna nesněží, vypadá to, že každou chvíli sněžit bude, a tak můj vejletní apetýt mizí do nenávratna. Nejlíp je mi doma s teplým čajem, a tak zatím jen sním o tom, co všechno podniknu... Ze zakoupenýho průvodce Secret Brussels, kterej má bejt něco jako příručka pro znalce, je zřejmý, že program bude bohatej. Čeká mě třeba plavání v bazénu, kterej nějakej surrealistickej architekt postavil ve třetím patře jedněch postarších lázní v centru. Přímo z vody je prej krásnej výhled na město. Taky rozhodně nevynechám jednu poněkud snobskou restauraci, kam se chodí na jídlo (nadsazeně drahý) jen tak mimochodem - největším lákadlem lokálu jsou prej totiž hajzly. Mají tam v kabinkách zcela průhledný dveře - ty se ale zakalej, jakmile je zaklapnete. Někteří méně znalí návštěvníci jsou pak natolik zmateni, že dveře u kabinek ani nezavírají - na co taky, když jsou průhledný, a

Brusel, to je prostě zmatek. Člověk tu bloudí, ale řekla bych, že ne tak docela vlastní vinou. Myslím (a spousta mužů v mém okolí by to mohla potvrdit), že jsem – navzdory předsudkům – výjimečně zdatná, co se týče orientace a zacházení s mapou. Ačkoli nezvládám azimut, nedělá mi potíže vyznat se v neznámým lese a až donedávna bych si vsadila, že během jednoho dne zvládnu i tak prťavý město, jako je Brusel. Ale chyba lávky. Teď už sice mám jasno, ale po příjezdu jsem byla z Bruselu dost zoufalá. Tohle město prostě nemá systém. Není logický jako Vídeň, není živelný jako Řím, prostě nepodobá se ničemu, co jsem zatím viděla. Ani chaos, ani řád, ani žádná pochopitelná kombinace obojího. Mate tělem, a když se dáte navnadit, snadno zabloudíte. Jakmile máte pocit, že jste něco pochopili, brzo zjistíte, že máte smůlu. Brusel je jako pusa, ve který chybí spousta zubů. Takovej vykotlanej dub (ať žije kmotra liška!). Takový nesoustavný, napůl vybořený město, kde jedna vrstva zakrývá druhou a kde s

Můj muž zmizel do Prahy, dokonce mučednicky zvolil cestu autobusem. Představovala jsem si, jak trpí ve společnosti poněkud zasmrádlých dělníků, kteří se vrací po lukrativní brigádě z Británie (nikdo jinej asi už nemá chuť ušetřit dvě stovky, který v současnosti dělí cenu autobusový jízdenky od ceny nízkonákladový letenky) a litovala ho. Naštěstí přežil on i jeho nosní sliznice (pokud se to dá posoudit po telefonu). Dnešní večer je tak poněkud osamělý a navíc mě ta samota přinutila se zamyslet nad tím, jak jako žena-hospodyně ve své detašované domácnosti selhávám. Během posledních týdnů totiž můj milený manžel udržoval teplo domácího krbu - pral, žehlil, vařil, dokonce i umyl okna, což teď mimořádně oceňuju. Já jsem se po práci zmohla na nakrmení pračky, ale představa žehlení mě poněkud děsí a realitu oddaluju psaním blogu. Podle nějakýho nedávnýho (a jak jinak opět nejpíš pochybnýho) průzkumu Evropský unie, v Česku žehlí dvě procenta a uklízí asi šest procent chlapů. Tyhle čísla mě úpl

Nastala další sobota, večer se očekává setkání s bruselskou novinářskou elitou (tj. žurnalisty z ČR) nad vínem a rybími a mušlecími lahůdkami (jejichž následky byly pro některé z nás drtivé - ale to bych předbíhal). Volný čas před večírkem je možné a správné vyplnit poznáváním místních pamětihodností. No a když se řekne Brusel, ozve se Atomium. Stejně jako v Praze a Brně (a asi i jinde), mají i v Bruselu výstaviště. Je pozoruhodné zejména tím, že tam byla někdy v pravěku velmi pěkně vystavena i naše zemička, a došla tak v cizině jistého obdivu. To bylo taky na dlouho naposled. Výstaviště potřebovalo nějakou pěknou dominantu, pokud možno okázalou, zdaleka viditelnou a symbolizující pokrok, a dostalo ji. Atomium. Všichni víme, co to je: dvanáct železných koulí na takvých jako tyčích, model atomu železa (protože je to celé ze železa, víme?) zvětšený do velikosti, která je trochu nerealistická, ale zas má tu výhodu, že se dovnitř vejde docela dost lidí. Efektní, trochu to připomíná kamará

Můj muž je línej a nechce za mě dnes psát blog. Namísto toho si čte tejden starý noviny a luští sudoku, naštěstí už vyžehlil:-) Dneska píšu čistě terapeuticky, jelikož někdy mi na tiskových konferencích zdejších institucí skutečně zůstává rozum stát. Především tzv. polední briefingy Evropské komise jsou někdy doslova lahůdkou pro ctitele Neználka, Alenky v Říši divů a Kafky. Už dávno jsem pochopila, že v početném novinářském auditoriu nejsem zdaleka nejhloupější, jelikož někteří kolegové se bez uzardění ptají na naprosté hovadiny, sebevědomě pronášejí zjevné nesmysly a pokladájí stále tytéž dotazy dokola. Nerada bych urazila frankofily, ale spolehlivě nejstupidnější vystoupení obstarávají žurnalisté francouzští (anebo francouzsky mluvící Belgičané). Tenhle týden mají Francouzi pocit, že je Evropa zanedbává, a tak jí to dávají sežrat. Včera proto přišel jeden Frantík se skutečně zásadním dotazem: proč je logo k 50. výročí EU (viz pro ilustaci nahoře) anglicky... Jo, tak takové galaktick

Moje žena je líná. Tedy ne pořád, ale občas prostě musím leccos dělat místo ní. Prát. Vařit. Žehlit. Psát blog. Do práce zatím chodí sama... Máme za sebou volný víkend, obvykle čas vyhrazený odpočinku a výletům. Platí to i v Belgii, byť v jiných počasních standardech. Jinak řečeno, to, že je zataženo nebo snad prší, ještě neznamená, že by lišku nevyhnal. Nene. Jde sama. Tak například do muzea významného secesního architekta Horty. Velmi ilustrativní ostatně: jako všude v Evropě vznikly na přelomu století v Bruselu mnohé secesní stavby. Pak je zbourali. Pak si uvědomili, že se jim vlastně líbily, a zřídili staviteli muzeum. Dočtete se o něm v každém průvodci. To má následky: poměrně logické, ale nenapadlo by vás to - před muzeem se tvoří fronta turistů. Na to se ovšem starousedlík (ano, již jsme zde dva měsíce) může vyprdnout. Netřeba jít na věc zhorta (vtip!). Dá si místo toho kávičku v podničku, na který se vyprdli průvodci (vyprdly průvodce) a velkým oknem sleduje, jak se kolem trous