Kmotra liška & Sultán Tyrl

Je to smutný, ale když tak přemýšlím, co je za poslední měsíce novýho, nemůžu na nic přijít. Děti rostou, přibyly zuby, modřiny, dovednosti a slova, ale to se tak nějak rozumí samo sebou a já už leckdy ani nemám sílu to registrovat. (Jó, ovšem, když mi tuhle malá liška ležíce na gauči spiklenecky oznámila "je mi nějak poklidno", tak jsem to nezapomněla). Jsme se Sultánem čím dál unavenější, já už spíš na samým pokraji kolapsu, s rozumem v koncích a zaznamenáníhodných zážitků tímž pádem věru není mnoho. Vrcholy mého léta jsou následující: Navštívila jsem dvě svatby, obě povedené, na obou jsem se dojala a na obou jsem si připadala stará. Při procházce českobrodským hřbitovem jsem s úžasem pozorovala velkolepou hrobku podsvětního bosse Františka Mrázka. Vypadá to, že na pořádnou funerální architekturu se dneska zmůžou už jen cikáni a mafiáni. V Říčanech jsem viděla řeznictví pojemnované Krůtí nebe. Zjistila jsem, že v trafikách se prodává časopis Kapr a jeho svět (mezinárod

Dneska jsem se přistihl (toto je trefná formulace - najednou jsem se na sebe díval jakoby zvenčí a dost jsem se divil), že rvu dítěti z ruky lžičku, patrně s něpříčetným výrazem, abych do něj to jídlo moh nacpat násilím, hnán naprosto malichernými motivy, jako 1) jídlo není na hraní 2) otec se musí poslouchat 3) nejdůležitější ze všeho je být důsledný. Dítě si chvíli myslelo, že je to hra a vesele se smálo, načež otec zešílel, lžičku vydobyl a skutečně jedno sousto vítězně nacpal tam, kam podle jeho soudu patřilo. No. Do jistého věku je rodič silnější než dítě a to sousto do něj prostě dostane... ale nikdy dítě nepřiměje, aby ho taky spolklo. Naštěstí jsem vzápětí procitl z transu a mohl plačícího potomka opustit a jít se stydět do ložnice. Jsme prostě unavení, já i Liška, ta hodně, naštěstí málokdy oba najednou - takže dítě nakonec snědlo co mělo a ani se na tatíka moc nezlobilo. Tak snad se příště ovládnu. Pro jistotu vytvořím nějaké zaklínání. Veliká Matko! Jsem jen prostý rodič, kt

Dneska krátce a terapeuticky: rozhodla jsem se dohonit kinematografické resty  a dopadlo to katastrofálně. Pečlivě jsem vybrala pět opusů, který měly celkem dobrý ohlasy v gramotných médiích, ale ukázalo se, že už to umění prostě nedokážu ocenit. Černá labuť byla prostě jen pitomá, to se stane, ale Pouta mi zkazila večer a z Nevinnosti jsem šla z kina úplně tumpachová. Takže jediný dva zásahy byly Králova řeč a Děcka jsou v pohodě. Ne že by to byly nějaký zázraky, ale uklidňovalo mě, že se v těch příbězích neztrácím a aspoň něco chápu. Takže holt s krvácejícím srdcem musím uznat: pryč jsou doby, kdy mě tankovaly intelektuální filmy. Už jim nerozumím. Žiju v jiným světě. Long live mainstream!

Pochopitelně jsme nevěděli, že to je on. Jenom jsem vzal děti na procházku kolem Barbory, a zatímco jsem korigoval Dořiny hry se štěrkem, procházel kolem nás zástup mužů a žen v tmavých oblecích atp. Doma jsem si to pak spojil se zprávami, že hlava včech Charvátů zavítá do Hory, a s čackou policií postávající na každém rohu, a došlo mi, že mou výchovu sledovala delegace. Snad jsem české otce reprezentoval dobře. Dostat malou Lišku od štěrku je docela náročný. Zafungoval příslib jiného štěrku, ale cestou se zasekla na hromadě nějaký jiný stavební hmoty, čili další slibování jiného štěrku atd. Dlouho jsem v zamyšlení postál, když naše maličká začala sbírat větší kameny (jeden placák si vzala domů - ještě ho máme) a prohlašovala: "Něco vykonám!" Z hlediska čistě fyzikálního tím sbíráním konala práci (vyjádřenou v joulech), ale to asi na mysli neměla. Odkud to vzala, nemáme tušení, na rozdíl od spojení "opravdový přítel", které patrně pochází z Kvaka a Žbluňka. Ne, to j

Trochu nás to rodičovství zmáhá, a přitom malá liška se dostává do fáze, kdy začíná vykazovat zřetelné známky geniality (pochopitelně), a to se přece zaznamenat musí! Stále častěji se na ustaraných rodičovských tvářích rozhostí široký úsměv, když naše holčička pronese něco ale tak vtipného! (Nebo jinak - když se ukáže, že pod tou často uřvanou a vzteklou a jindy oslnivě spokojenou tvářičkou probíhají procesy, o kterých nemáme ani šajn.) Před časem se v slzách ptala, když jí byla odepřena sladkost, "Co si počnu?" a tíha toho tázání by jednoho srazila do kolen. A co si počala? Inu, vydržela to. Praktikujeme totiž důslednost, ale moc velkou radost nám to občas nedělá. Dvacetiminutové litanie "dudlíček! chceš dudlíček!" jsou pro Sultána bez nadsázky peklíčkem. Památné bylo, když nám s vážnou tváří sdělila "Nemůžu otevřít Matěje." Dodnes nevíme, co tím myslela, ale každopádně je asi dobře, že se jí to nepovedlo. Daleko nejvíc je ale drobných gramatických záleži

V situaci, kdy člověk tři čtvrtě hodiny uspává dítě, s vidinou červeného vína, které si posléze otevře, aby jím na stojáka zapíjel Noc s Hamletem čtenou v kuchyni, neboť nic nesmí narušit klid nastolený okolo polospícího juniora, v takové situaci je snad na místě Holana odložit a napsat blog, protože jenom Sultán je takový pozér, aby tuto situaci zaznamenal. Ostatně Mistr ve svém opus magnum (ráže 9 mm) o dětech leccos poví, takže coby ne. Sultán to nestíhá sledovat. Dítě se onehdy narodilo a najednou jsou mu čtyři měsíce. Staršímu děcku byly dva roky! Kam to povede? Sultánovi bylo 40. Jeho vrstevnice se co nevidět stanou babičkami, kočičky, které vídá cestou do práce, by mohly být jeho dcerami. Krize středního věku? Kdeže, tou už jsme si prošli, když Faith No More natočili Midlife Crisis (1992). Ale jisté tendence k rekapitulaci u sebe Sultán pozoruje. Nebo možná ustrnutí. Nedávno si koupil v antikvariátě papírovou vystřihovánku z ABC, neboť u papírových vystřihovánek šťastně zabil s