Kmotra liška & Sultán Tyrl

Udělaly jsme si se ségrou pěknou neděli a poplenily několik bruselských muzeálních restů. Já jsem sice ještě na konci víkendu vypadala po probdělý páteční noci jako zvadlá kopretina, ale to nás nezastavilo - prostě jsme jen jako důchodkyně poctivě odpočívaly na každý příhodný lavičce. Muzejní okruh jsme zahájily mezi zaprášenejma vitrínama ve vojenským muzeu. Zaujaly mě především tanky z první světový války a taky figuríny tu s potměšilým, tu velmi smutným výrazem, na kterých visely nejrůznější uniformy a polní výstroj. Nejsem žádnej militaristickej fanda, ale třeba takový ruský vojenský čepice mě svou absolutní mimozemskostí vyloženě zaujaly. Eště že už mě kolega poučil jak poznám podle hvězd plukovníka:-), takže jsem se tam necítila jako úplnej trotl, ale jen jako poloviční. Od šavlí a ručnic jsme rychle zmizely směr muzeum Victora Horty. Slavný secesní architekt, který žil a navrhoval v Bruselu si postavil ve čtvrti Ixelles vlastní dům, který se do dneška zachoval prakticky v původn

Halelujá! Sice už sedím na stejným místě 23. hodinu, venku zase svítá, ale vyhlídka pyžama je čím dál blíž. K dramatickému rozuzlení došlo ve 4.30. Novináři vymnuli z očí ospalky, poopravili uzly na kravatách, zastrčili košile do kalhot a vyrazli vstříc poněkud unavenému, nicméně pořád docela otravnému politickému poplácávání po zádech. Summit uspěl. My jsme uspěli s ním. Podařilo se mi neusnout. Svou potravinovou bilanci jsem rozšířila o jedno pivo Jupiler. Strašně mi kručí v žaludku. V hlavě mám jak po výbuchu. Právě jsem dopsala text o právních kličkách nové smlouvy a teď už jen fascinovaně zírám na systematický postup uklízeček sálem a na červánky nad surreálně prázdým kruháčem Schuman. Takže, dobrý večer...

A blíží se čtvrtá. Bar má technickou přestávku, aby personál stačil umýt sklenice a narazit další sudy piva. Novináři ztrácí morálku. Skáčou panáka mezi stoly a hrajou fotbal míčem ze zmačkaných papírů. V bdělosti mě udržuje konstatní blbost předsedy Paroubka, kterýho masochisticky sleduju ve vysílání ČT.

Tak máme tři čtvrtě na tři ráno a já zatím po čistých 17 hodinách práce pořád mžourám do počítače v naději, že státníci dostanou rozum a dohodnou se, čímž by se značně přiblížila vyhlídka na pyžamo, postel a sladké sny. Moc nadějně to ale nevypadá. Novináři statečně korzujou, povolujou kravaty, sundávaj boty, pospávaj, popíjejí, kouří dneska už padesátou cigaretu a probírají šance na to, jestli si stihnou dát cestou domů ještě aspoň jeden drink před zavíračkou. Jednomu chlapíkovi u protějšího stolu už dost padá hlava, ale zato mu ladí kravata s proužkama na ponožkách. V baru je apokalypsa, smrdí to tam rozlitým pivem a desítky hodin nemytejma krkama. Po dnešních třech obložených bagetách, pěti vodách, dvou džusech a dvou croissantech mám chuť na gulášovou polívku nebo aspoň na párek s hořčicí.

Belgie a přilehlé kouty Beneluxu jsou mekkou surrealismu, a když máte chuť se dívat, potvrzuje se vám to pořád dokola. Tak například Amsterdam: když jsme si tak poklidně kráčeli kolem kanálu, začalo se to najednou nad vodou hemžit volavkami. Volavky tady nejsou taková vzácnost jako v Čechách, ale když jich vidíte v centru města kroužit celé hejno, stejně vás to poněkud překvapí. Jedna volavka na hausbótu, druhá si vykračuje po střeše naleštěného superluxusního mercedesu, třetí jen tak pochoduje po chodníku a další se blíží. Při bližším ohledání terénu se ukázalo, že tam nejsou pro nic za nic. Zpoza stromu se totiž vynořil poměrně nenápadný shrbený stařík s igelitovou taškou. A občas - jakoby nic - z ní vytáhnul kuře (malé opeřené žluťoučké kuřátko) a hodil ho některé z těch volavek. Volavky se ládovaly, na dlouhých krcích se jim tvořily boule a stařík se na ně potutelně usmíval a dál vypadal, jako by výkrm hejna volavek ve velkoměstě byl něco úplně normálního. Včera zase další snová re

Ne, v Beneluxu jsme zůstali. Po Lucemburku už zůstávalo jen Nizozemí, takže se konečně vyřešilo moje celoživotní dilema, jestli Amsterdam nebo Amsterodam. Byla to pamětihodná sobota a neděle - píšu pár hodin po návratu - a byla to krátká sobota a neděle. Bylo by se dalo ještě hodně vidět, hodně navštívit, dalo by se nakoupit ještě přemnoho krásných věciček, oblečků a předmětů. Možná by se našla i nějaká ta divná socha: z vlaku jsem viděl pod viaduktem cosi jako železný pařezy. Zásadní věci jsme ovšem stihli. Nebudu to zdržovat: ano, holky ve výlohách jsme viděli. Ano, byly pěkný. Jeden by si ani nepřipadal blbě, kdyby. Poznámka k "výlohám": všechny domy u grachtů (kanálů), tedy v centru, mají okna ve všech patrech od stropu k podlaze, ale ne ve všech oknech jsou holky. Chci říct, že to nejsou nějaký speciální domy a zvlášť udělaný okna. Jsou to domy, okolo jakých procházíte i jinde než v děvčí čtvrti. Ty okna jsou skoro větší než dveře, a drtivé většině těch domů trčí ze štít

Nadpis dlouho odkládaného zápisu připomíná návštěvu dalšího belgického města, jehož název v paradoxní synekdoše pěkně postihuje belgickou placatost. Jestliže se v zemi, o níž Obelix říká: "Vy tady v Belgii nemáte zrovna mnoho krajinných dominant!", vyskytne něco jiného než lautr rovina, je to natolik pamětihodné, že se to nazve Hora a pojmenuje se podle toho město: Mons. To je francouzsky či valonsky, je to skoro u Francie a je to tam malé, ale hezké. Malebné uličky, obří chrám, kde měla být až nesmyslně vysoká věž, ale po třiceti letech budování si to monští zednáři rozmysleli a nepostavili pro jistotu žádnou. Na kostele je socha opice, místní pamětihodnost, která jako jediná mi posloužila jako doklad beneluxské vášně pro divný sochy (pěkné příklady téhož nasbírala moje žena v Mechelenu, ale to musí napsat sama). Do Monsu jsme jeli na soubornou výstavu belgického surrealismu - mají tam velice pěknou, velkou moderní galerii (v jedné z uliček historického centra) a tam udělali