Vír událostí zabránil nám pokračovat v blogu, ale teď nastává čas k rekapitulaci.
Kapitola 1.: Londýn!
Máte ubytování u Trafalgar Square, trochu liber, lístky na vlak Eurostar (ten co jede pekelně rychle tunelem) a tři dny volna. Navrch geniální počasí. Od poslední návštěvy v Londýně víte, že prostě nemůžete stihnout všechno, a s klidným svědomím se o to ani nezačnete pokoušet. Chcete vidět Renoira v galerii, nějaký to knihkupectví, chvíli se courat v Soho, zajít večer na pivo, a máte dost na sendvič a kafe. Tím chci říct, že jsme si to užili.
Takže popořádku: ubytování v hoteli jsme neplatili, takže když tam vypukl požární poplach, ani jsme se nerozčilili. Beztak to byla kachna, někdo si prostě cosi vařil a asi podcenil požární hlásič. Spořádaně jsme se shromáždili před hotelem a pak šli na to pivo. Nebo tak nějak bylo.
Renoir: výstava zaměřená na krajiny, takže barevné orgie, světelné extase a tak dále: prostě jak říká ten stařík v Amélii: "Lady Di! Lady Di! - Rrrenoirrrr!!!"
A pak taky stálá expozice umění přelomu 19. a 20. století, kam jsme si zcela banálně zašli na Slunečnice. Stálo to za to.
Za to stálo i courání v Soho a čínskej oběd (co kdo sní, ale kdo si vezme příbor, nedostane sádlovou pokroutku musí si po sobě umejt talíř). Další den nastalo courání v pokročilé podobě - procházka kolem vodního kanálu od Little Venice (lidi tu bydlej v úzkejch lodích) do Camdenu, vyčtená sice z průvodce, ale vydatná. Natolik, že Camden se stal spíš denní můrou. Když tam přijde člověk odpočatý, nesmírně si užije labyrint tržišť, tlačenici, nejrůznější existence, randál, zboží všeho druhu, etnický jídlo a místní antikvariát, ale my se jen najedli a koukali, abychom byli zas v metru na cestě na Trafalgar. (Jo, v tom antikvariátu jsme taky byli, no.)
Knihkupectví: moje oblíbený obrovský, nepřeberný, pohodlný. Na Trafalgaru jsou Waterstones (maj pobočku i v Bruselu), což je podnik, kterej se vyznačuje tím, že tam maj poličku, kde doporučuje svoje oblíbený knížky personál. To by se v Luxoru stát nemohlo... A z Trafalgaru vede Charing Cross, kde se knihkupectví střídaj s prodejnama kytar, dobrá kombinace. Hlavně knihkupectví Foleys - úžasný, a naproti Blackwells a Borders, ale Borders nebrat. Sice tam maj kafe, Starbucks, ale jinak tomu chybí knihomolskej duch.
Kávová odbočka: Starbucksů je plnej Londýn, kafe dobrý, ale je to bezduchej řetězec. Jeho historická úloha tkvěla v tom, že naučili pít Američany slušný kafe (říká moje žena). V Americe totiž (nikdy jsem tam nebyl teda...) se pije překápko, budiž, ale je tam k mání i přístroj zvaný perkolátor, jehož princip je naprosto zvrhlý: voda se v něm vaří, pára projde vzhůru, kde se srazí a proteče skrze kávu. Vzniklé překápko stéká ovšem tam, kde se původně vařila voda, opět se vaří a cyklus se libovolně dlouho opakuje! No promiňte!?
No a taky jsme viděli Britské muzeum, na pokraji vyčerpání pravda, ale báječný. Maj tam starověký sbírky (antika, Egypt, Mayové - neuvěřitelný, Mezopotámie a tak). Moje kroky tam vedla hlavně kniha Den zkázy v Britském muzeu, chtěl jsem najít knihovnu, ale nenašel. Ale architektura je impozantní: něco jako by se vzalo Klementinum a všechny ty dvory tam se propojily do jedný plochy, uprostřed by se nechala astronomická věž, celý se to zastřešilo průhlednou klenbou složenou z trojúhelníků metr krát metr a vnitřek se celej vyložil deskama světlýho kamene. Obrovitá nádrž vyplněná roztýleným jasným světlem, ve kterým jako rybičky plavou návštěvníci. Ani bych nepotřeboval vidět nějaký sbírky.
Nakonec pivo: pub jménem Sherlock Holmes, mnoho piv, návštěvníci různých národů - rozverný Ir v hovoru se Španělkami se ode mě dozvídá, že jsem z Czech Republic, a propuká v nadšení (nevím jestli tuší kde to je, ale je to další země!), vedle se baví rusky tři Kazaši a na jejich anglickou otázku stačí říct "ja ponimaju" a už vám kupujou pivo, demokraticky tu byznysmeni z Pricewaterhouse Coopers (za rohem) pijou guiness s chudými turisty z Prahy. Nebo - a hlavně - cider. Byl vynikající - další pivo, co se v Praze asi nedostáne.
Kapitola 2.: Lucemburk!
Město je postavený na ostrohu nad zákrutem řeky, jako Krumlov, ale ne tak malebnej; zato vyšší skály, přes strž vedou mosty s mnoha oblouky, a tak. Propracovaný turistický stezky, po kterých jsem zalit sluncem putoval, zatímco moje žena pracovala. Není to nic, před čím by člověk klekal v úžasu, leccos z místní architektury nedýchá gotikou a barokem a tak, ale jakmile se necháte městem pohltit, jen spokojeně popocházíte parky a uličkami a nic vám nechybí, ani cider, protože ho tu maj! A mimochodem: jako v Krumlově je tu horní a dolní město, ale výškový rozdíl mezi nimi nepřekonávají jen chodníčky a schodiště, ale taky výtah... vejdete do tunelu ve skále, mimochodem opatřeného vitrínami, kde má výstavy místní umělec, a na konci tunelu jsou prostě dveře do výtahu... přišel vhod.
To mi mimochodem připomíná, že v Bruselu jsou paneláky, kde jsou dva výtahy - jeden jede do sudých pater, druhej do lichejch. Chápete to? Levej do lichejch, pravej do sudejch. Velikej zážitek. A ještě jeden výtah: v muzeu armády, kde jsou letadla a tanky a meče a kanóny a uniformy a šavle a lodě, je v koutku výtah na vrchol vítězného oblouku nad jubilejním parkem. Doporučujeme, v každém průvodci se o něm nepíše!
Kapitola 1.: Londýn!
Máte ubytování u Trafalgar Square, trochu liber, lístky na vlak Eurostar (ten co jede pekelně rychle tunelem) a tři dny volna. Navrch geniální počasí. Od poslední návštěvy v Londýně víte, že prostě nemůžete stihnout všechno, a s klidným svědomím se o to ani nezačnete pokoušet. Chcete vidět Renoira v galerii, nějaký to knihkupectví, chvíli se courat v Soho, zajít večer na pivo, a máte dost na sendvič a kafe. Tím chci říct, že jsme si to užili.
Takže popořádku: ubytování v hoteli jsme neplatili, takže když tam vypukl požární poplach, ani jsme se nerozčilili. Beztak to byla kachna, někdo si prostě cosi vařil a asi podcenil požární hlásič. Spořádaně jsme se shromáždili před hotelem a pak šli na to pivo. Nebo tak nějak bylo.
Renoir: výstava zaměřená na krajiny, takže barevné orgie, světelné extase a tak dále: prostě jak říká ten stařík v Amélii: "Lady Di! Lady Di! - Rrrenoirrrr!!!"
A pak taky stálá expozice umění přelomu 19. a 20. století, kam jsme si zcela banálně zašli na Slunečnice. Stálo to za to.
Za to stálo i courání v Soho a čínskej oběd (co kdo sní, ale kdo si vezme příbor, nedostane sádlovou pokroutku musí si po sobě umejt talíř). Další den nastalo courání v pokročilé podobě - procházka kolem vodního kanálu od Little Venice (lidi tu bydlej v úzkejch lodích) do Camdenu, vyčtená sice z průvodce, ale vydatná. Natolik, že Camden se stal spíš denní můrou. Když tam přijde člověk odpočatý, nesmírně si užije labyrint tržišť, tlačenici, nejrůznější existence, randál, zboží všeho druhu, etnický jídlo a místní antikvariát, ale my se jen najedli a koukali, abychom byli zas v metru na cestě na Trafalgar. (Jo, v tom antikvariátu jsme taky byli, no.)
Knihkupectví: moje oblíbený obrovský, nepřeberný, pohodlný. Na Trafalgaru jsou Waterstones (maj pobočku i v Bruselu), což je podnik, kterej se vyznačuje tím, že tam maj poličku, kde doporučuje svoje oblíbený knížky personál. To by se v Luxoru stát nemohlo... A z Trafalgaru vede Charing Cross, kde se knihkupectví střídaj s prodejnama kytar, dobrá kombinace. Hlavně knihkupectví Foleys - úžasný, a naproti Blackwells a Borders, ale Borders nebrat. Sice tam maj kafe, Starbucks, ale jinak tomu chybí knihomolskej duch.
Kávová odbočka: Starbucksů je plnej Londýn, kafe dobrý, ale je to bezduchej řetězec. Jeho historická úloha tkvěla v tom, že naučili pít Američany slušný kafe (říká moje žena). V Americe totiž (nikdy jsem tam nebyl teda...) se pije překápko, budiž, ale je tam k mání i přístroj zvaný perkolátor, jehož princip je naprosto zvrhlý: voda se v něm vaří, pára projde vzhůru, kde se srazí a proteče skrze kávu. Vzniklé překápko stéká ovšem tam, kde se původně vařila voda, opět se vaří a cyklus se libovolně dlouho opakuje! No promiňte!?
No a taky jsme viděli Britské muzeum, na pokraji vyčerpání pravda, ale báječný. Maj tam starověký sbírky (antika, Egypt, Mayové - neuvěřitelný, Mezopotámie a tak). Moje kroky tam vedla hlavně kniha Den zkázy v Britském muzeu, chtěl jsem najít knihovnu, ale nenašel. Ale architektura je impozantní: něco jako by se vzalo Klementinum a všechny ty dvory tam se propojily do jedný plochy, uprostřed by se nechala astronomická věž, celý se to zastřešilo průhlednou klenbou složenou z trojúhelníků metr krát metr a vnitřek se celej vyložil deskama světlýho kamene. Obrovitá nádrž vyplněná roztýleným jasným světlem, ve kterým jako rybičky plavou návštěvníci. Ani bych nepotřeboval vidět nějaký sbírky.
Nakonec pivo: pub jménem Sherlock Holmes, mnoho piv, návštěvníci různých národů - rozverný Ir v hovoru se Španělkami se ode mě dozvídá, že jsem z Czech Republic, a propuká v nadšení (nevím jestli tuší kde to je, ale je to další země!), vedle se baví rusky tři Kazaši a na jejich anglickou otázku stačí říct "ja ponimaju" a už vám kupujou pivo, demokraticky tu byznysmeni z Pricewaterhouse Coopers (za rohem) pijou guiness s chudými turisty z Prahy. Nebo - a hlavně - cider. Byl vynikající - další pivo, co se v Praze asi nedostáne.
Kapitola 2.: Lucemburk!
Město je postavený na ostrohu nad zákrutem řeky, jako Krumlov, ale ne tak malebnej; zato vyšší skály, přes strž vedou mosty s mnoha oblouky, a tak. Propracovaný turistický stezky, po kterých jsem zalit sluncem putoval, zatímco moje žena pracovala. Není to nic, před čím by člověk klekal v úžasu, leccos z místní architektury nedýchá gotikou a barokem a tak, ale jakmile se necháte městem pohltit, jen spokojeně popocházíte parky a uličkami a nic vám nechybí, ani cider, protože ho tu maj! A mimochodem: jako v Krumlově je tu horní a dolní město, ale výškový rozdíl mezi nimi nepřekonávají jen chodníčky a schodiště, ale taky výtah... vejdete do tunelu ve skále, mimochodem opatřeného vitrínami, kde má výstavy místní umělec, a na konci tunelu jsou prostě dveře do výtahu... přišel vhod.
To mi mimochodem připomíná, že v Bruselu jsou paneláky, kde jsou dva výtahy - jeden jede do sudých pater, druhej do lichejch. Chápete to? Levej do lichejch, pravej do sudejch. Velikej zážitek. A ještě jeden výtah: v muzeu armády, kde jsou letadla a tanky a meče a kanóny a uniformy a šavle a lodě, je v koutku výtah na vrchol vítězného oblouku nad jubilejním parkem. Doporučujeme, v každém průvodci se o něm nepíše!
Komentáře