Přeskočit na hlavní obsah

Nové koště. Filmovým recenzentem II.

Je třeba vyzkoušet novou klávesnici, kterou jsem právě zakoupil. Je to výkřik techniky, ergonomická, taková prohnutá, jako by si na normání klávesnici sednul někdo holým zadkem. Mhmm.
Tak třeba co takovýto záznam: dneska si čtu při puštěným rádiu novou Premiere, kde je článek o Rain Manovi. Ve chvíli, kdy dočtu informaci o tom, že roli Raymonda měl původně hrát Bill Murray, se zpěvák ozve: "...fake Rain Man..." - a venku navíc prší! To je důkaz, že Bůh existuje. Doufám, že taky čte blogy.

Jeden restík: zase jsem viděl film - tedy včera jsem viděl The Simpsons: The Movie, a to bylo pochopitelně vynikající, ale o tom není třeba se rozepisovat. Viděl jsem také film Bestiář. V Premiere ho v rubrice DVD anoncují jako tragikomedii, se třemi hvězdičkami. Aha, tak jsem to asi přece jen nepochopil.
Podle mě (a Kmotra to taky říká) to byla nevídaná slátanina, ve který byl špatný i Karel Roden. Dialogy ("to není fér, rýpat do rány, která se sotva zahojila") byly hovadné, a jejich schizofrenické balancování mezi stylovými rovinami, to byl případ pro lingvopsychiatra. Hrdinové byli vycucaní z prstu (hrdinka-modelka současně pracuje v ženském magazínu, píše na fildě diplomku o Elfriede Jelinekové, umírá láskou, jezdí po Evropě, zpytuje se, tahá se se třema chlapama najednou... hádejte, co z toho všeho v tom filmu není vidět - ano, hodiny a hodiny práce u počítače na té diplomce). Příběh nijaký (hrdinka miluje Rodena, on ji nemiluje, takže ona se rozhodne trápit jiné muže, což spočívá v tom, že s nima mám dojem spí; a to je celý). Jediná postava, který se dalo trochu věřit, byl student, který hlavní hrdinku kdoví proč miluje (ale kvůli jejímu intelektu asi ne, její výstřih je tam vidět nepoměrně častěji) - ovšem ona jeho ne, což je fakt originální - ale zas mu může říkat takové debility jako "díky Honzo, jsi opravdový přítel".
Asi ve třetině jsem si přestal klást otázku "proboha, jak tohle můžou myslet vážně?!" a začal se zamýšlet nad možností, že to vážně nemyslej, že nás celou dobu tahaj za fusekli a že je to dokonalá parodie - jenom se nemoh přijít na to, čeho parodie. Ale něco mě nutí se k tomu pořád vracet a číst vše dosud zmíněné jako zcizující signály. Třeba hrdinku hraje slovenská herečka a její rodiče slovenští herci, a divák to ví, ale všechny je nechali nadabovat - aby ještě víc dali najevo, že věci jsou jiné, než se jeví!
No ale přes všechnu vstřícnost a interpretační otevřenost jsem pořád nepřišel na to, jak to teda je. Leda snad... Pavlásková s Nesvadbovou daly najevo svůj nesouhlas s tím, že Jelineková dostala nobelovku... jasně, natočily slátaninu, kde o ní nechali napsat diplomku nemožnou pindu... my ti ukážeme, Elfrído!
Jenom doufám, že ten film nevzniknul před tou nobelovkou, to už bych nerozuměl vůbec ničemu.

Komentáře

Anonymní píše…
ale fuj, na upřímnou autorskou výpověd se do kina chodilo tak před třiceti-čtyřiceti léty. Chodit dnes do kina a dumat, co jsem to vlastně viděl - kdes to viděl, Sultáne? Do kina se chodí vypnout s automatickým předpokladem, že jdu na blbost. Na Felliniho si zajdi do levnejch knih. Já jsem třeba dneska krásne vypnul na Owenovi, "Sejmi je všechny" se ten opus jmenoval. Hloupoučké, naprosto nesmyslné a tuze zábavné. Po shlédnutí si zaručeně nebudeš klást žádné otázky, akorát se budeš nevěřícně a přiblble usmívat. Tak to má být.

Populární příspěvky z tohoto blogu

Těhotenské chátrání

Ano, milí přátelé, i léta nepoužívaný, pavučinami opředený blog se šikne, když si člověk potřebuje veřejně ulevit a zároveň mít jistotu, že si to v podstatě nikdo nepřečte. Poslední příspěvek je z roku 2011, což s nejvyšší pravděpodobností odradilo kontrolovat novinky i ty nejvěrnější z pěti čtenářů, kteří s námi sdíleli rodinné radosti a strasti před pěti lety. Tož tedy, hlavní novinkou letoška je, že do naší Kutné nory přibyde další lišče, a to už co nevidět. Jenže matka je tentokrát poněkud postarší a slasti gravidity již nezvládá s takovým přehledem jako kdysi, což generuje humorné situace a spoustu partnerského pnutí, jakož i okamžiky čistého zoufalství. Takže si je potřebuje terapeuticky rozebrat, aby se jí ulehčilo. Ale konec srandy. Věc se má následovně: ačkoli pracovníci na maloměstě, s nimiž mám tu čest se pravidelně setkávat, jako jsou prodavačky pekárenských výrobků, zelinář, pedikérka a pedagogové starších liščat opakovaně tvrdí, že mám "roztomilé bříško" a &qu

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačkaní jako sardinky.

Amok a pokání

Dneska jsem se přistihl (toto je trefná formulace - najednou jsem se na sebe díval jakoby zvenčí a dost jsem se divil), že rvu dítěti z ruky lžičku, patrně s něpříčetným výrazem, abych do něj to jídlo moh nacpat násilím, hnán naprosto malichernými motivy, jako 1) jídlo není na hraní 2) otec se musí poslouchat 3) nejdůležitější ze všeho je být důsledný. Dítě si chvíli myslelo, že je to hra a vesele se smálo, načež otec zešílel, lžičku vydobyl a skutečně jedno sousto vítězně nacpal tam, kam podle jeho soudu patřilo. No. Do jistého věku je rodič silnější než dítě a to sousto do něj prostě dostane... ale nikdy dítě nepřiměje, aby ho taky spolklo. Naštěstí jsem vzápětí procitl z transu a mohl plačícího potomka opustit a jít se stydět do ložnice. Jsme prostě unavení, já i Liška, ta hodně, naštěstí málokdy oba najednou - takže dítě nakonec snědlo co mělo a ani se na tatíka moc nezlobilo. Tak snad se příště ovládnu. Pro jistotu vytvořím nějaké zaklínání. Veliká Matko! Jsem jen prostý rodič, kt