Přeskočit na hlavní obsah

Sdělovací prostředky

Sledoval jsem v novinách letmo zprávy o neonacistický demonstraci v Plzni, a jako obvykle se mi z těch hovad obracel žaludek. S potěšením jsem zjistil, že jim to zatrhli, a trochu jsem doufal, že jim někdo nakope prdele. Ovšem dočkal jsem se jiného: naše slovutné televizní kanály těm trotlům poskytly jejich patnáct vteřin slávy a nechaly je zahovořit na kameru. Co bude dál - něco jako s komunistama, před kterýma si před lety málem uplivovali, pak je tu a tam publikovali, pak si je Klausisko pozvalo do Lán a najednou je z nich respektovaná politická síla? Pamatuju si na záběr, kdy si nějaký televizák pozval dva skiny ke kameru a zeptal se jich, a teď pozor, "jestli je pochod kolem synagogy provokace". Ne, asi tam nesli pozdravný telegramy. S pocity věru smíšenými jsem pak sledoval jakéhosi tupce, který měl zjevně zásadní problém odpověď současně zformulovat a vyslovit. Poslouchal jsem jeho "né, to si jenom židi vymysleli, že byly nějaký transporty zrovna když chceme mít pochód!" nebo tak nějak, a představoval si, jak by bylo pěkné a bohulibé otisknout mu na držku masivní půlitr.
Ale měl jsem ještě jeden mediální zážitek, který mě konsternoval snad ještě víc (na existenci neonacistů už si jeden stačil zvyknout). Dočetl jsem se ve společenském časopise, že na Slovensku existuje módní návrhář, kterej se pro svou novou kolekci "inspiroval světem lidí s autismem". Prosím? Jak to proboha myslí? Totiž: já nejenže nedokážu odhadnout, co to znamená, ale ani to, co by to znamenat mohlo; ani rozhodnout, jestli to vůbec něco znamenat může; pro mě je to zcela specifickej, koncentrovanej druh nepochopení. Jsem naprosto zmaten a v hlavě se mi líhnou naléhavé otázky: Je to magor, nebo se tu jenom v mimořádně čistý podobě destiluje úchylnost světa tzv. módy? A co přijde pak? Isnpirace světem lidí s depresemi? Inspirace světem lidí s AIDS? Inspirace světem lidí, kteří na veřejnosti masturbují pod novinama? Nebo jsem debil já? Nebo - no jasně, už to mám - si tu prostě někdo plete "autisty" a "automobilisty"... no to se mi ulevilo.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Těhotenské chátrání

Ano, milí přátelé, i léta nepoužívaný, pavučinami opředený blog se šikne, když si člověk potřebuje veřejně ulevit a zároveň mít jistotu, že si to v podstatě nikdo nepřečte. Poslední příspěvek je z roku 2011, což s nejvyšší pravděpodobností odradilo kontrolovat novinky i ty nejvěrnější z pěti čtenářů, kteří s námi sdíleli rodinné radosti a strasti před pěti lety. Tož tedy, hlavní novinkou letoška je, že do naší Kutné nory přibyde další lišče, a to už co nevidět. Jenže matka je tentokrát poněkud postarší a slasti gravidity již nezvládá s takovým přehledem jako kdysi, což generuje humorné situace a spoustu partnerského pnutí, jakož i okamžiky čistého zoufalství. Takže si je potřebuje terapeuticky rozebrat, aby se jí ulehčilo. Ale konec srandy. Věc se má následovně: ačkoli pracovníci na maloměstě, s nimiž mám tu čest se pravidelně setkávat, jako jsou prodavačky pekárenských výrobků, zelinář, pedikérka a pedagogové starších liščat opakovaně tvrdí, že mám "roztomilé bříško" a &qu

Každá jsme hrdinka?

Časopis Heroine na webu vyzval čtenářky, aby napsaly, jak to zvládají po měsíci koronavirové karantény. A prý že za to bude jedno číslo zdarma až do schránky. No, neber to. Zde výplod mého snažení, omluvte sníženou kvalitu zvuku: vzniklo to kolem půlnoci, mezi koncem šichty a pádem do spánkového bezvědomí. Pochybuju, že každá jsme hrdinka. Moje příběhy z karantény jsou totiž dost banální, ubíhá den za dnem a mění se toho jen velice málo.   Takže kupříkladu dnes. Zelený čtvrtek. Ačkoli odborníci radí, že nejlepší recept na zvládání stresových situací je striktně dodržovat rutinu, tak mně se to ani po měsíci domácího vězení stále ještě nedaří. Nepříliš nadšeně se budím někdy před osmou, a to se o nedostatku spánku nedá mluvit – včera jsem usnula už kolem deváté, při ukládání dětí, a s pauzou na vyčištění zubů spala skoro 11 hodin. Nejmladší syn jako obvykle někdy před rozbřeskem připochodoval k nám do postele, takže jsme strávili několik posledních hodin namačkaní jako sardinky.

Amok a pokání

Dneska jsem se přistihl (toto je trefná formulace - najednou jsem se na sebe díval jakoby zvenčí a dost jsem se divil), že rvu dítěti z ruky lžičku, patrně s něpříčetným výrazem, abych do něj to jídlo moh nacpat násilím, hnán naprosto malichernými motivy, jako 1) jídlo není na hraní 2) otec se musí poslouchat 3) nejdůležitější ze všeho je být důsledný. Dítě si chvíli myslelo, že je to hra a vesele se smálo, načež otec zešílel, lžičku vydobyl a skutečně jedno sousto vítězně nacpal tam, kam podle jeho soudu patřilo. No. Do jistého věku je rodič silnější než dítě a to sousto do něj prostě dostane... ale nikdy dítě nepřiměje, aby ho taky spolklo. Naštěstí jsem vzápětí procitl z transu a mohl plačícího potomka opustit a jít se stydět do ložnice. Jsme prostě unavení, já i Liška, ta hodně, naštěstí málokdy oba najednou - takže dítě nakonec snědlo co mělo a ani se na tatíka moc nezlobilo. Tak snad se příště ovládnu. Pro jistotu vytvořím nějaké zaklínání. Veliká Matko! Jsem jen prostý rodič, kt